Vysněné lázně

Hurá nastal den odjezdu do lázní, čekala mě dlouhá cesta až do Jeseníků do Karlovy Studánky.

V úterý 12. 11. jsem vyrážela do lázní už v 5:35.

Jenže ráno v rozespalosti vyrazila omylem až na záložní variantu autobusu, kde jsem měla na Hlaváku na přestup jen 5 minut. Zjistila jsem to až autobusu a polil mě studený pot. Tak jsem dýchala abych se uklidnila. Řekla jsem si, že to dám, 5 minuty během a když ne, tak holt pojedu dalším vlakem.

Začala jsem s dechovým cvičením s delším výdechem a dost mě překvapilo, že jsem se uklidnila během asi 2 minut, ale ještě jsem chvilku pokračovala.

K mému milému překvapení byl autobus rychlejší a já stihla dřívější metro, takže jsem dostala další 3 minuty k dobru.

To mě uklidnilo a načasovala jsem si i výstup ke dveřím nejblíže k východu. Na vlak jsem šla svižně, ale ne během a když jsem vylezla na peron, akorát přijížděl a můj vagón byl poblíž a já se mohla nalodit do vlaku směr Olomouc. Hezky jsem si tam dospala brzké vstávání. V Olomouci krátký přestup na další vlak do Šternberka a tam JEN dvě minuty přestup na autobus.

Jako záložní variantu jsem měla i jízdu stopem a tento spoj jsem také stihla s přehledem. Naštěstí autobusák byl hned vedle vlakáče a autobus měl několik minut zpoždění. Poslední zbytek cesty tedy proběhl už bez stresu. Užívala jsem si výhledy na místa, kde jsem nikdy v životě nebyla a těšila jak, jsme stoupali do hor.

minupokojík pro dvě

Hned po příjezdu jsem dostala oběd a šla se ubytovat. Sdílela jsem malý pokojík v dome U Lesa, ale spolubydlící měla dorazit až později odpoledne.

Po odpočinku jsem ještě vyrazila na krátkou obhlídku okolí a vyšplhala se na jeden z kopečků, kde je i Rolandův kámen s pěknou vyhlídkou na Praděd.

Po procházce jsem se seznámila s mojí spolubydlící Zuzankou na příští dva týdny – poslední týden už byl volný samostatný pokoj. Byla jsem moc ráda, že Zuzka byla jen o deset let starší než já, protože v jídelně jsme značně snižovali věk důchodců. Ukázalo se, že se Zuzkou si vyjdeme vstříc, když potřebovala jedna telefonovat, druhá se šla třeba projít a obě jsme používaly sluchátka.

jídelna

odpolední výstup na Ronaldův kámen - skalku, kam ještě došlo slunce

podzimní vibe

Druhý den ráno po snídani jsem šla do sesterny na vstupní prohlídku, kde jsme vyřídili formality a pak následovala konzultace s lékařem, kde jsme se dohodli na procedurách, které budu mít. Mohla jsem si vybírat, což mě potěšilo a mladší doktor byl nakloněn i moderním přístupům.

Následovalo časování procedur, odkud mi vydala paní rozpis na celý pobyt. Denně to vycházelo na 2 – 3 procedury a k tomu klimatoterapie a pitný režim. Víkendy nám zůstaly volné a v neděli jsme si mohli vzít balíček místo oběda. Dostala jsem skotské střiky, solnou jeskyni, parafinový zábal na záda, fyzioterapii, uhličité koupele, inhalace vincentkou a oleobalzámem, aeromasážní vanu a masáž.

Všechny procedury mě moc vyhovovaly, kromě masáže, která trvala jen 15 minut a masér nebyl moc dobrej. Nejradši jsem měla koupele, ale i fyzio tu bylo skvělý. Solná jeskyně je nejdelší procedura - 50 minutový relax na lehátku, občas někdo i usnul a chrápal :). Zvláštní kapitola pro mě byly skotské střiky, kde se střídá teplá a studená voda pod proudem. Těšila jsem se na ní, ale zjistila jsem, že na ní asi nejsem dost odolná. Nechala jsem si jí naordinovat dvakrát týdně, ale bylo to na mě tak intenzivní, že napotřetí už se mi začala motat hlava a zatmělo se mi před očima. Musela jsem skončit dříve a nechali mě si jít hned na chvilku lehnout na lehátko, málem jsem omdlela. Vyměnili jsem tedy střiky za šlapací koupele, kde se jen ťape střídavě ve studené a teplé vodě.

Jako odpolední program byl na výběr dobrovolný pestrý program, většinou s malým doplatkem - dílničky, kde se tvořily svíčky, věnce, tašky… dechová cvičení, jóga, výlety, přednášky, koncerty.

Já jsem si užívala toho, že jsem v horách a odpoledních aktivit jsem se většinou nezúčastnila. Skoro každý den jsem objevovala nová místa v okolí.

Druhý den jsem zamířila přes oboru, kde se pak cesta ztrácela a musela jsem prolézat plotem. Naštěstí mám dobrý orientační smysl a došla jsem zpátky bez problémů.

První dny mi dávaly pěkně zabrat, protože je všechno do kopce, ačkoliv je Karlova Studánka už v nadmořské výšce 800 metrů. Kvůli astmatu se mi stále špatně dýchalo. Ale vynahrazuje to čerstvý horský vzduch a minerálka, která je neustále k dispozici. Třetí den jsem šla krátký okruh a u vodopádu, který je přímo tady v lázních, jsem potkala staršího pána Miroslava, který mě se mě zeptal, jestli se ke mně může připojit. Souhlasila jsem, to jsem ještě nevěděla, jak obtížné bude se ho později zbavit.

Další den jsme šli po večeři na chvíli posedět do Letních lázní, ale při loučení se mě drze požádal o pusu. Vykulila jsem na něj oči: ´´ Ani náhodou.´´ Nevím, kdo byl v ten moment více překvapený, ale jeho nesoudnost jsem přisuzovala stařecké senilitě. Čím by mě chlap přes sedmdesát přitahoval, to fakt nevím.

vodopád přímo v lázních

Solná jeskyně, kam jsem se chodila prospat

O víkendu bylo krásné slunné počasí, a tak jsem se rozhodla vyrazit na Praděd. Nejdříve jsem jela kousek autobusem na hřeben na Ovčárnu, ale kdo ke mně v autobuse nepřistoupil… Pan Míra. Omluvila jsem se, že chci poslouchat hudbu a odpočívat a dovolila mu, aby se na kousek cesty přidat, že ale pak chci jít sama. Moje tempo bylo stále takové, že jsem potřebovala často odpočívat. Ideálně si i lehnout nebo alespoň sednout, k čemuž hezké počasí pomáhalo. Na vrchu byl ale ostrý vítr, a tak jsem rychle zahájila sestup.

     Další odpočinková stanice byla chata Barborka, kam jsem skočila na polévku a pak jsem zamířila do údolí Bílé Opavy. Trasa se tu dělí na dvě možnosti, z čehož mostky vedoucí podél vodopádů zničila nedávná povodeň a prý není průchozí. Lákalo mě, alespoň nahlédnout na první vodopád, a tak jsem šla prozkoumat uzavřenou cestu. První mostek byl vysoko nad potokem, a proto jsem pokračovala dál. Zanedlouho jsem potkala rodinku a ptala jsem se jich, jestli je to průchozí. Když mi pán sdělil, že to zvládl i s dětmi, proto jsem neváhala jít dál. Na některých místech byly mostky poničené a řeka se přecházela po kamenech, ale celkem to šlo. Za to jsem si užila tuhle přírodní krásnu zcela bez lidí. Pana Míru jsem naštěstí po zbytek dne už nepotkala. Trhla jsem svůj letošní výškový rekord 1491 metrů nad mořem, který není nijak převratný, ale hlavně počet ujitých kilometrů se blížil k 15.

Sestup z Pradědu

Bílá Opava

prameny minerální vody

led vykouzlil svá umělecká díla

Mráz zakouzlil

Mostky podél Bílé Opavy

letní lázně v zimě

Další dny jsem podnikala jen odpolední procházky po okolí. Výlet podél Bílé Opavy jsem zopakovala po mrazech a namrzlé kameny přidaly další obtížnost. Ale zmínit chci ještě místní kuchyni. Vaří moc dobře, na výběr je ze tří jídel, u snídaně dokonce ze čtyř. Jediné, co mě udivuje je dost nedietní strava. K snídani bývají na výběr i párky nebo klobásy. Často vaří všelijaké omáčky, knedlíky apod. Takže já tu přibírám, kdežto jiní hubnout, protože mají prý více pohybu než normálně. Ačkoliv je všechno do kopce, já to nevyběhám. U stolů sedíme po čtyřech a vzhledem k věkovému průměru a geografické poloze jsou moji spolusedící zastánci minulého režimu, a tak denně poslouchám, kolik stál rohlík a jak dobře bylo dřív. Snažím se téma politiky přeskakovat, protože se nechci hádat.

Z odpoledních aktivit jsem využila malování na hrnečky a vyjížďku na koni. Nečekala jsem nic velkého. Šlo se krokem, ale bylo to pěkné podívat se do přírody zase z koňského hřbetu, i když na mě zbyl pony. Taky byla pěkná zima a v kroku jsem docela vymrzla. Nakonec jsme nakrmili koníky jablky, co jsem tu posbírali ze svačin. :).

V lázních jsou navíc tři cukrárny, které bylo obtížné nenavštěvovat moc často, zvláště tu s raw dorty. Moc jsem si užívala horského počasí a čistého vzduchu. Většina dní ze tří týdnů byla inverze, takže my měli sluníčko a utekla jsem pošmourným a temným podzimním dnům. Přišel i mráz a sníh. Jeden den nasněžilo asi patnáct čísel nového sněhu, a tak jsem vyrazila podél Bílé Opavy, tentokrát jen nahoru. Jenže odpoledne se do zasněžených stromů opřelo slunce a všechno tálo. Ze sněhu byla mokré břečka s loužemi. Boty mi promokly asi za deset minut, takže jsem šla celou cestu nahoru s mokrýma nohama. Navíc jsem to musela dát na jeden zátah bez ležení, protože bylo všude mokro. Občas jsem se zastavovala a alespoň si na pár minut zavřela oči, abych si trochu odpočinula. Pak jsem se stavila na horské chatě na pití, abych neumrzla při čekání na bus.

úvodí Bílé Opavy

Jídla byla výborná i když ne nutně dietní

Dočkala jsem se i sněhu v horách

Po dvou týdnech pobytu jsem se přestěhovala do jiné budovy, kde jsem měla mít svůj vlastní mini pokojíček. Tenhle typ pokojíčků má sdílenou vstupní chodbičku, kde je sprcháč a koupelna pro dva pokojíky. Ale naštěstí moje sousedka odjížděla už asi po dvou dnech, takže jsem měla klid - stěna mezi těmi dvěma sousedními pokoji je asi jen ze sádroše, protože je dost slyšet. V den stěhování vyšel na víkend a domluvila jsem, že mě navštíví kamarád z vejšky, se kterým jsme se už roky neviděli. Myslela, že bydlí poblíž, tak jsem ho pozvala. Zjistila jsem, že bydlí o mnohem dál, a tak jsem velmi ocenila, že podnikl několikahodinovou cestu, aby jsme si hezky popovídali.

Pobyt utekl jako voda a naštěstí vypadalo, že pan Míra si našel jinou oběť a pak už mě neobtěžoval. Jen se chtěl asi loučit obejmutím a to jsem mu neposkytla. Cestu zpátky jsem si udělala trochu výletní, a to se zajížďkou do Brna, kde jsem se sešla v kavárně se skvělým trenérem Šimonem. No a pak si pár hodin podrncat na D3.

Co dodat? Lázně jsou skvělé, doporučila bych je každému. Ale pokud je to na tebe dlouhé a chceš posílit pilíře wellness a stillness, které posílí tvojí odolnost, můžu tě naučit jednoduchá mindfulness cvičení na zklidnění, vyrovnání se s náročnými emocemi nebo jako mentální přípravu před sportovním výkonem. Propojuji práci s tělem skrze dech, pohyb, zvuk., emoce. Kontaktovat mě můžeš na mailu jana.mrskocova@gmail.com