Kouzelný ostrov Madeira část druhá
- janamrskocova
- 1. 2.
- Minut čtení: 6
Další ráno jsem bylo celkem slunečno a čekal mě výstup na vysílač nad městečko Machico. Rui mě dovezl k začátku trailu a byli jsme domluvení, že se za dvě a půl hodiny se sejdeme na pláži. Trek byl krátký, ale velmi prudký s krásnými výhledy na záliv i na nejvýchodnější cíp ostrova, kde leží velká solární elektrárna. Překvapilo mě, že jsem ani tady nepotkala davy turistů. Výhledy jsem se kochala celou cestu a na vrcholu byly vidět i vzdálené hory ve středu ostrova. Chvilku jsem se nahoře zastavila a pak zahájila sestup na pláž. Doufala jsem, že se stihnu vykoupat. Ve městečku jsem trochu bloudila v uličkách a málem vlezla někomu do domu, ale místní paní mě navedla na správnou mini cestičku.
Na pláži měli i veřejné toalety – mají je tu obvykle, což mi přijde skvělé a ulice jsou celkem čisté. Po treku jsem byla dost unavená a potřebovala jsem si na chvilku lehnout, a tak jsem se převlékla do plavek a alespoň se chvíli slunila na písku. Chtěla jsem jít vyzkoušet vodu, ale bohužel už jsem neměla čas. Tentokrát mě vyzvedla celá Jančina rodina, protože potřebovali zaskočit na úřad. A pak jsme navštívili místní kavárnu a ochutnali i dortíky. Já jsem si dala limonádu, která se vyrábí přímo tady na Madeiře, dělá se z maracuji a je to fakt dobrota.
Zamířili domů, ale ne na dlouho, protože jsme v podvečer vyráželi do dalšího městečka Santa Cruz – čti Santa Kruž, na místní slavnosti. Portugalština je totiž v něčem tak trochu ušišlaná španělština, nebo alespoň tak se španělsky domluvíš :). Odpoledne jsme ještě stihly s Jančinou mamkou individuální session theta healingu a pak už popojeli do města, kde se konal koncert, opékalo se maso a byly tam i další stánky, především s jídlem. Sice se oficiálně vánoční výzdoba už měla sundavat, ale stále ještě tu zbyla spousta betlémů vyzdobených vánočními růžemi a orchidejemi. Trochu pro nás atypické a do toho občas kýč v podobě Santy Clause.
První jsme zamířili ke stánkům s masem, kde se dá koupit maso na špejli, které si sami opečete vedle na grilu, ale nakonec jsme všichni skončili u grilovaného kuřete. Prošli jsme si trhy a pak ještě promenádu podél moře. Poslechli si mladou madeirskou kapelu a zamířili domů. Tentokrát jsem šla spát brzy, protože předchozí noci se to nedařilo.
V pátek jsem plánovala delší výlet a vybrala jsem trek v horách. Původně jsem chtěla až na nejvyšší vrcholy, ale počasí tomu nepřálo. Vyrazila jsem tentokrát sama půjčeným autem vstříc dobrodružství. Cesta vedla po větší opravu dvouproudé silnici do kopců. Kochala jsem se různorodým prostředím, krásnou přírodou a jela jsem necelou hodinku. Na hřebeni už byla mlha a pořádně tam fičelo, ale můj nástup byl o pár set výškových metrů níže, tam bylo počasí zcela jiné. Našla jsem si malé parkoviště na mapách a doufala, že tam bude volné místo. Naštěstí tu bylo poslední místo a vyzkoušela jsem si podélné parkování. Zvládla to hned na první pokus a měla jsem ze sebe radost, protože takhle jsem parkovala asi jen v autoškole.
Nejdříve jsem zamířila na vyhlídku, která je asi 300 m od parkoviště a je z ní krásně vidět hlavní město Funchal i oceán. Začalo poprchávat a nasadila jsem půjčenou pláštěnku. Naštěstí bylo jinak teplo a další cesta vedla do kopce. Prošla jsem jakousi botanickou zahradou okolo potoka a hledala nástup na svůj trail. Měla jsem printscreen trasy, ale nedařilo se mi ji najít, protože se složitě proplétala terénem. Takže jsem se po pár stech metrech rozhodla pro jinou trasu, která vedla přímo nahoru do kopce. Zanedlouho jsem došla ke kavárně s obřím parkovištěm, kde se nastupuje na traily. No nic, alespoň jsem potrénovala parkování. Pokračovala jsem do kopce a už jsem cítila nakumulovanou únavu z předchozích dní, ale naštěstí to nebylo tak hrozné.
Cesta vedla údolíčkem okolo horského potoka a krajina byla velmi zajímavá. Z dálky nevypadala nijak zvláštně – kopce porostlé především křovím, sem tam strom, ale když jsem jí procházela, moc se mi tam líbilo. Do kopce jsem se pěkně zapotila i když mrholení bylo vytrvalé. Opět jsem potkala velmi málo lidí vystoupala až k horské chatce. U ní jsem si na chvilku odpočinula na lavičce a hodně tam dopadla únava. Ale i desetiminutové opření čela o stůl udělalo divy a už mě čekala jen rovinka k dalšímu výhledu a pak cesta dolů. Trailů tu vedlo více a já jsem omylem vybrala bikový, který byl chvílemi velmi prudký a byla jsem ráda, že jsem tam žádný bikery nepotkala.
Při sestupu jsem si výhledy užívala ještě více a k autu se vrátila dost utahaná. Celý výlet mi trval 3 hodiny. Vlezla jsem si na zadní sedačku a na dvacet minut si lehla, než budu řídit. Na parkovišti bylo už jen moje auto, takže vyjet nebyl problém a cestou zpátky nebyl skoro žádný provoz až na stádo ovcí, které jsem potkala v horách, a za kterým jsem musela asi kilák po silnici popojíždět. Jela jsem rovnou k Janče a Ruimu domů, abych se s nimi strávila zbytek večera. Tentokrát jsme i s rodiči hráli deskové hry a moc jsme se bavili. Když jsem se vracela domů, vymyslela jsem, že zaparkuji kousek od domu na parkovišti, které je bohužel také v kopci, abych nemusela zajíždět.
V sobotu dopoledne jsme začali tentokrát slunné ráno na terase u rodičů Janči workshopem o seberegulaci a pak vedenou prožitkovou praxi. Všichni byli nadšení, uvolnění a i já jsem si to moc užila. Po obědě jsme vyrazili společně na severní část ostrova. Dnes dost foukalo a na severu o to více. Jeli jsme si prohlédnout rozbouřený oceán, strmé útesy a velké vlny. Dnes to byla spíše autoturistika a kratší procházky na více místech, ale za poslední dva dny už cítila únavu z chození do kopce, a tak mi to vyhovovalo.
Nakoukli jsme i do místní rumárny a pak pokračovali na další vyhlídku nad oceán. Na pláži jsme se kochali výhledem na nádherné vlny, vydržela bych to klidně hodiny, ještě lepší než koukání do ohně. Poslední zastávka byla na útesu, ze kterého sjíždí dolů teleférico - malá lanovka, ale bohužel bylo zavřená, stejně tak jako cestička dolů, kterou poničily velké deště. A po chvilce nás déšť také vyhnal do auta a my zamířili zpět na jih a domů, kde jsme vysadili mamku a pokračovali ještě dále do parku v horách. Nezbývalo nám moc denního světla, ale ještě jsem stihli proběhnout krásný park se obrovskými stromy, kam v létě lidi rádi jezdí piknikovat. I tady nadělal vítr a déšť pohromu v podobě popadaných stromů a část cest byla zavřená. Za soumraku a deště jsme se vraceli zpátky navečeret se a strávit večer hraním deskových her.
Neděle a můj poslední den.
Konečně zase trochu slunce a čekala nás odpolední návštěva českých známých, se kterými jsme se potkali 1. den při příletu. Tentokrát nás jelo všech pět, kousek autem po dálnici a pak už klasika motání se v prudkých úzkých uličkách. Po přivítání jsme se šli pokochat zahradou a porovnat, co komu roste. Po svačince a kafi, čaji jsme popošli na pár set metrů na vyhlídku s Madeirskou verzí Sagrada família, pomníčky, které zde vystavěl místní umělec. Velmi foukalo, ale byl tu moc pěkný výhled na kaňon pod námi a přišla i duha. Popsat se to dá těžko, takže radši přikládám fotky.
Den se krátil a po rozloučení jsme si šli kousíček protáhnout nohy na nejbližší levádu.
Večer jsme zakončili opět posezením na verandě a šli jsme spát brzy, protože mě čekalo raní vstávání, let v šest ráno.
Rui i Janča mě oba vyzvedli před pátou ranní a hodili na letiště – ještě že je fakt jen pět minut daleko. Loučení bylo těžké, týden uběhl jako voda. Tentokrát jsem měla přestup v Londýně a celou trojsedačku v letadle pro sebe, takže jsem se trochu dospala. Přestup byl hladký a letěla jsem do Prahy. Janča mi dala ještě na cestu avokádo a ovoce, takže jsem letěla s naditými kapsami u zimní bundy a připadala si vtipně. No byla to taková ochutnávka a budu se sem muset ještě vrátit.
Pokud tě láká zažít vedená somatické praxe na zklidnění a podporu regenerace, můžeš si u mě objednat konzultaci mindfulness nebo praxi Protanči své hranice. Podrobnosti najdeš v sekci Nabídka služeb a produktů.
Janča a Rui pronajímají krásný apartmán s výhledem na oceán a podělí se i o tipy na výlety v okolí. Ráda předám kontakt, pokud chceš na Madeiru vyrazit.
Komentáře