Madeira

O výletu na Madeiru jsem snila už v loňském roce, ale byla jsem na tom tak špatně, že jsem se bála, že aktivní cestování pro mě už nebude možné. Měla jsem problém ujít pár kilometrů po rovině, natož do kopce. Letošní výlet byl tedy zatěžkávací zkouškou toho, co mi můj aktuální zdravotní stav dovolí. Krom lázní to byl první delší výlet za poslední dva roky.

Sněží, hurá. Vypadalo to, že v Čechách konečně začala pořádná zima, na kterou jsem se těšila a já se chystala na výlet za teplem. Takže jsem se až tak moc netěšila.

Moje výprava začínala už v neděli v deset v noci cestou na bus do Vídně, ovšem s přestupem v Brně. Venku mínus jedenáct, ulice plné sněhu a já si to štrádovala v trailových botkách s malinkým batůžkem na autobus. Za to jsem měla teplé ponožky, legíny a kalhoty, triko, dvě mikiny a zimní bundu.

Hodně jsem se obávala tři čtvrtě hodinové přestávky v Brně, abych tam nezmrzla a aby byly silnice sjízdné. O dva dny dříve kvůli sněhové kalamitě byly problémy a následující den měl přijít mrznoucí déšť. Vybrala jsem si naštěstí vhodný den a cesta nakonec proběhla hladce. Na autobusáku v Brně byla otevřená čekárna a autobus přijel o 15 minut dříve, aby stihli nastoupit lidi.

Na letiště jsem dorazila ve čtyři ráno a v šest jsem odlétala, takže všechno šlo hezky hladce bez dlouhého čekání. Letadlo bylo malé a plné, ale podařilo se mi konečně alespoň na hodinu dvacet usnout (v autobuse na drncavé D1 mi to nešlo). A už jsme přistávali. Před dosednutím na dráhu to s letadlem celkem házelo a pohled na oceán při přistávání po levé straně i když na pravé už byl vidět ostrov, příliš velkou důvěru nebudil. Ale přistání bylo hladké a následoval potlesk. Trochu jsem se divila, protože to často nevídám, ale o pár hodin později mi kamarádka Jana vysvětlila, že tohle letiště patří mezi deset nejobtížnějším na přistání. Rampa totiž měří jen 2, 7 km a okolo ostrova jsou zvláštní vzduchové jevy. Za větrných dní je běžné, že se přistání nepodaří na poprvé.

  Můj pokojíček

Odpolední procházka po dešti

Nekončící výhledy na oceán

Výhled z terasy přímo na letiště

Po cestě mě také překvapilo, že jsem nikde neukazovala jediný cestovní doklad a za několik minut jsem se vítala s Janičkou u auta a za svitu slunce a odkládala vrstvy oblečení. Janča ještě vyzvedávala rodinu známých, kteří vyřizovali něco ohledně auta a všechny nás dovezla do svého mini domečku, který je jen asi 7 minut od letiště. Takže jsme pak zbytek dne mohli pozorovat z terasy letadla a oceán. Protože bylo teplo, všichni jsme mohli sedět na verandě, pojíst občerstvení a popovídat si. Byla jsem z cesty dost unavená, ale i tak jsem ještě pár hodin povídala s ostatními. Janča tady bydlí se svým madeirským přítelem Ruim a nad ní bydlí její rodiče, kteří se se přestěhovali na důchod. Na pozemku mají také spoustu ovocných stromů, takže jsem hned ochutnala cizokrajný arasal a guavu, mimo to pěstují i pomeranče, banány a mnoho dalšího ovoce.

Odpoledne jsem si pak šla na hodinku zdřímnout, protože mě konečně doběhla velká únava a pak jsme vyrazili do města. Janča s tátou tam jeli k lékaři, já a Janči mamka jsme se mezitím prošly okolo zálivu a po městě. Večer jsme strávili zase klábosením na verandě, tentokrát už bez rodiny známé, kteří odjeli k sobě domů. Na noc mě odvezli do útulného apartmánu, který jsem měla na týden k dispozici a je jen 2, 5km od nich.

V úterý celý den silně pršelo, takže jsem měla příjemné pomalé ráno a ještě stihla taneční online mentoring se skupinou z Čech a zatančila si s výhledem na oceán a deštěm za oknem. Veškeré pokusy o výlet jsme vzdali, jen odpoledne jsme s Jančou vyrazily na krátkou procházku po okolí, když na chvilku přestalo pršet.

Večer jsem pak měla ´´autoškolu´´ s Ruim. Hned když jsem vyjížděla z parkovacího místa, tak jsem v úzké uličce narazila na další auto a musela couvat do kopce, ale Rui mi naštěstí asistoval s ručkou. Následovalo rozjíždění do kopce přes ručku – kopce jsou tu opravdu prudké, někdy jsem nechápala, jak je auto vůbec vyjede. Projížděla jsem kruháčema, kde platí jiná pravidla než u nás, velmi úzkými uličkami a trénovala i parkování.

V noci jsem pak jela už sama do svého apartmánu a parkování je pod pergolou v prudkém kopci. Nejdřív jsem měla potíž správný dům vůbec najít a pak se za mnou objevilo auto. Znervózněla jsem a ve spěchu si najela málo nahoru, a tak jsem při couvání na místo zajela moc blízko ke sloupku a kdybych couvala dál, urazila bych zrcátko. Když jsem držela nohu na spojce, už se mi klepala noha. Musela bych vyjet čumákem z kopce a pak couvat do kopce do zatáčky a to už jsem si sama nelajzla. Nechtěla jsem zablokovat celou silnici, a tak jsem volala kamarádům, aby mi přijeli přeparkovat. Naštěstí bydlí kousek ode mě a přijeli včas na pomoc. Já jsem byla hodně nervózní a tak jsem se šla hned vyklepat, aby ve mně stres nepřetrvával. Před spaním jsem si dala ještě dechové cvičení.

Jsem opravdu ráda, že mám vždy při sobě jednoduché praxe, které mi pomáhají v náročnějších situacích.

ovce jsou tu všude

Konečně vyrážím na levádu

Ve středu jsem ráno psala Janče co podnikneme, ale odpověď byla stručná, že jí není dobře. Dopoledne se ale vyčasilo a Rui se stavoval u mamky, která bydlí u mého apartmánu a vymysleli jsme, že mě doveze na nástup k levádě, která je jen pět minut od jejich domu. Těšila jsem se, že konečně vyrazím na pořádný výlet. Nástup začínal brutálním stoupáním po silnici, opět jsem nevěřila svým očím, že tady někdo vyjede s autem.

Pak jsem se napojila na levádu a už to bylo po rovince. Procházela jsem se místní džunglí, která je tvořena invazivními eukalypty a mimózami, ale stejně to byla krása. Brzy jsem se převlékla do trika a kraťasů, ale pro jistotu měla radši i teplejší náhradní oblečení. Počasí se tu umí změnit o sto osmdesát stupňů během pár minut. Zrovna jsem přemýšlela, co tady asi žije za zvířata, a v tom se otočím a vidím skupinku koz, které se tu prochází po stromech. Adaptovaly se opravdu dobře. Zanedlouho se otevřel výhled na vysoký vodopád. Nabízely se i další nádherné výhledy do údolí.

Pak se cesta zanořila více do džungle a překračovala houpací mostek, po kterým přišlo další krátké, ale prudké stoupání. Na konci jsem potkala skupinku tří turistů a jinak žádní další lidé. Trail se tady obrací a postupovala jsem po úbočí hor. Občas jsem zahlédla domky a stále se divila tomu, jak tady někdo může žít v takovéhle terénu. Po chvilce následoval prudký sestup dolů až z románskému mostu. Sešla jsem blíž k řece, abych si prohlídla, co je za rohem. Doufala jsem, že se třeba bude dát dojít až pod vodopád, ale podle mapy to byl ještě kus cesty. Nasvačila jsem se a pokračovala dál.

džungle všude okolo

Nechápala jsem, kde všude si postaví domky a jak k nim dojedou

Jeden z mnoha vodopádů

kozy stromové

miluju džungli

a všechny ty barvy...

Tentokrát jsem na už širší cestě plné louží narazila na stádečko ovcí, které přede mnou prchalo, a tak jsme šly část cesty v řadě za sebou. Otevíraly se další výhledy do hlubokého údolí, menší vodopády a domečky v nekonečné zeleni. Celou cestou jsem se kochala a postupně se cesta změnila v asfaltku, kde už začínala civilizace. Některé domečky jsou malinkaté a skromné a v kontrastu s nimi se s dechberoucími výhledy na oceán tyčí velké luxusní vily. Po chvilce jsem dorazila na místo, kde mě Rui vysazoval a dál už to bylo skrze vesnici. Naštěstí jsem si našla okliku od hlavní silnice, kde chodník není a procházela malými uličkami a podél dalších menších levád.

Jedenáctikilometrový okruh mi zabral asi tři hodiny, ale hodně jsem se kochala, zastavovala a fotila. Dorazila jsem k Janče a Rimu domů a Janča ještě spala. Dali jsme si jen čínskou polévku, abychom jí neprobudili a Rui mě pak odvezl domů. Domluvili jsme se, že další den veze mamku do města a může mě tam vyložit u dalšího trailu. Ale o tom až ve druhém díle.

Románský most

Snídaně s výhledy na oceán se neomrzí