Nejlepší dny u řeky

Začala mi nejlepší etapa celého výletu do USA. Později toho dne, co jsem se přestěhovala, jsem se seznámila se svými novými spolubydlícími, kteří přespávali také ve svých autech Masonem a Gregem. Hned jsem se ptala na bílého králíka, se dozvěděla, že ho můj spolubydlící vyhandloval za nějakou práci, prvního králíka snědl a druhého tady vypustil.

Protože jsem večer zase pocítila trochu energie, vyrazila jsem na obhlídku k řece. Tak jsem potkala kamaráda, který jel solo na raftu a nabídla jsem mu, že ho vyzvednu na vysedačce jeho autem. Chvilku jsem se prošla a pak se vrátila zpátky domů, byli jsme domluveni až na nějaký čas. Večer také bylo mimo jiné příjemná venkovní teplota.

Seděli jsme na terase s novými spolubydlícími a povídali si, ach tohle mi tak chybělo, společnost a sociální život, konečně jsem se mohla trochu hýbat a být s lidmi, kteří jsou mému srdci tak blízcí, další kajakáři. Ještě jsem vyzvedla Aarona, který byl úplně nadšený z mé pomoci a já z toho, že mohu oplácet druhým jejich pomoc. Pak jsem se vrátila zpátky na verandu a proklábosili jsme zbytek večera.

Moje bydlení na kolečkách

Oblíbený trail u řeky

Na víkend jsem se domluvila s kamarády, že bych se k nim přidala na výlet k řece Cispus, kterou jsem ani při nejmenším neplánovala sjet, ale je to moc krásné místo i na kempování. Je to taková západo-pobřežní džungle a navíc mělo být velké vedro a les skýtá příjemný únik před vedrem. Sraz byl ráno jen pár set metrů od mého domku na kolečkách a sešla se partička v počtu několika aut. Kamarádi byli nadšení, že jim udělám řidiče a byla nadšená, že se dostanu alespoň jednou na výlet. Už cesta na Cispus je celkem zážitek. Rob měl nový pick up a po šotolinové cestě auto nešetřil a jel lehce řečeno svižně. Po dojetí prvního pendlu jsem si odpočinula v hamace na vysedačce. Mezi jízdami jsme chvilku popovídali, pádleři a pádlerky si dali lehkou svačinku a šlo se na druhé kolečko.

Tentokrát jsem se šla podívat na vstupní vodopád, ke kterému se dá dojít po břehu a vyfotila nadšené kamarády. Cispus jsem před pár lety jela, ale dnes mi muselo stačit ochlazení nohou v jeho svěží vodě, i tak toto místo stojí za to navštívit znovu, miluju to tu. Po cestě při pendlu jsem si užívala řízení velkého auta, když v tom mě zastavilo protijedoucí auto s dotazem, kudy má jet chlapík s velkým přívěsem do Stevensonu.

Pobavilo mě, jak tu zapadám mezi místní a vysvětlila jsem mu, že křižovatku přejel a musí se otočit a vrátit kousek nazpět. Tohle mě fakt baví, jak si američani myslí, že jsem lokál. Po dojetí jsem čekala trochu déle a posádka usměvavých kajakářů dojela druhé kolečko. Naneštěstí Anders měl obrovskou prasklinu ve dně lodi a museli ji provizorně zavařovat a loď několikrát vylévat. Ale jinak byli všichni spokojení a mohli jsme se vydat cestu zpátky. Byla jsem ohromně nadšená z tohoto mini výletu, i když mě unavil. Byl to skvělý den ve společnosti báječných přátel.

Vstupní vodopád na řece Cispus

Následující dny se plynuly tak, že jsem měla stále ještě narušený spánek a budila jsem se brzy ráno, někdy už ve 4, v 5, jindy se mi podařilo spát až do 6. Většinou jsem si dala rozcvičku, snídani šla zpátky do postele dokud dopoledne slunce nerozpálilo auto tak, že jsem se musela schovat do klimatizované budovy komunitního centra. I nadále jsem řešila letenky zpět, dokládala všelijaké dokumenty pojišťovně kvůli repatriaci a jela svoji rutinu, protahování se, vaření si a somatických praxí.

Mezitím jsem se protahovala nebo si dávala spací svačinky. Odpoledne jsem většinou chodila na krátkou procházku k vodopádu, u řeky také byla vždy o moc chladnější teplota. Večer se pak vrátili kluci z práce a já si užívala společnosti nových přátel. Nejvíc Milovala jsem společné večery, kdy jsme se sešli na terase a vedli hovory. Být jediná holka v bandě kluků má jisté výhody, a tak jsem vždycky našla někoho, kdo mi buďto nákup dovezl nebo mě vzal do města, kde jsem si mohla nakoupit sama.

Kluci mě také s sebou brali na různé akce. Jeden večer jsme měli společnou večeři u kamarádky, kdy nám ukazovali fotky a vyprávěli výbornou story, která se jim přihodila o pár dní dříve. Skupina čtyř mlaďáků okolo 25 let si půjčila motorový člun od jejich kamarádky. Ta měla zrovna na návštěvě dva kamarády, kteří byli asi sedmdesátníci.

Nějaký způsobem se tato šestice ocitla spolu na člunu, jenže se něco porouchalo a člun skončil uprostřed řeky bez pohonu asi kilometr po proudu od přístavu. Na tom by nemuselo být nic tak hrozného, kdyby ta řeka neměla kilometr na šířku. Takže to skončilo tím, že mlaďáci, kteří měli samozřejmě značně upito nejdříve museli dostat člun ke břehu a pak ho pomocí lana táhli proti proudu do přístavu. Měli jen záchranné minipádlo, a tak největší tažnou sílu tvořil Mason, který plaval s lanem ve vodě a táhl. Do toho postarší dvojice posílala majitelce zprávy typu: ,,přijeď nás zachránil, jsme v p*deli´´ a podobně. Do vyprávění jsme sledovali fotky, videa a screenshoty ze zpráv a klátili jsme se smíchy.

Volejbalový turnaj

BZ falls, kdo by tohle nechtěl mít za humny?

U řeky je nejlépe

Přišlo i pár dní, kdy jsem zejména večer cítila více energie, takže jeden jsem využila k tomu, že jsem si dokonce zahrála volejbal, kde hráli hlavně kamarádi z raftovek, ale přidalo se i par dalších lidí a opět jsem si moc užila milou společnost, grilování a i pohyb.

Nakonec jednoho dne přišla zpráva od pojišťovny, že jejich lékař navrhuje repatriaci za doprovodu záchranáře a dají mi co nejdříve vědět termín, kdy seženou letenky. Ach, bylo to velmi osvobozující, i když zároveň jsem se těšila společnosti a konečně byla zase na místě s lidmi, se kterými mi bylo moc fine.

Chtěla jsem před odletem jít alespoň jednou na vodu, na lehký krátký úsek lower Salmon, který má obtížnost WW I-II. A nakonec se to povedlo. Do údolí zavítala kamarádka Emma, která přijela jen na pár dní volna, a tak jsme vyrazily. Byla jsem přešťastná, znovu se sedět v lodi, i když jen na jednoduché vodě. Na řece bylo prostě moc krásně a jsem ráda, že jsem si alespoň jednou sjela svojí milovanou řeku. Naštěstí mi Emma pomohla i odnést loď do auta, protože sama bych to nezvládla.

Stihla jsem i dámskou párty na vodopádu Husum a tam jsem se také rozloučila s komunitou skvělých kajakářek.

Čistá radost

Holčičí párty na Husum falls

Blížil se den odletu a já balila a připravovala obytňák na předání. Komunikace s pojišťovnou byla celkem náročná, protože na poslední chvíli mi doporučili, abych večer před odletem jela do hotelu, kde by následovala ještě lékařská prohlídka. Nakonec jsem souhlasila, a tak na parkoviště plné kajakářských aut přijelo nové luxusní auto a řidič mě dovezl do města Dalles. I když je to cca 40 minut jízdy, bylo to místo, kde zrovna probíhaly požáry stepi a kvalita vzduchu byla děsná. Už po cestě jsem litovala, že jsem nezůstala ještě jeden večer s kamarády z raftovky. Na hotel jsem dorazila až okolo 9 večer, takže se žádná lékařská prohlídka už nekonala. Užila jsem si alespoň teplou sprchu, větrat se ale kvůli ohni nedalo a klimatizace byla velmi hlučná. Do toho ještě hučela lednice, která se nedala vypojit ze zásuvky a z chodby byli slyšet lidé, kteří se vraceli pozdě v noci na pokoje i ještě si kupovali pití v nápojovém automatu. Spaní tedy bylo mizerné a věděla jsem, že dlouhá let bude i tak náročný. Stále mi dělalo problém sedět více než dvě, tři hodiny, pak se mi z toho bylo špatně.

Ráno jsem vstala a šla na snídani, která byla formou bufetu, ale naprosto tragická. Sladké cereálie, umělý džus, káva, vafle, žádná bílkovina. Jediné, co se dalo jíst byl pomeranč. Snídaně mě tedy velmi zklamala. Stále jsem neměla další podrobné instrukce, kde se mám potkat se svým doprovodem, jen čas odjezdu. Po snídani jsem nicméně zabalila a šla čekat na recepci. Když se nějakou dobu nikdo neobjevil, poprosila jsem recepční, jestli můžeme zavolat řidiči transferu, na kterého mi poslali číslo. Ten mi sdělil, že pro mě jedou na místo, kde jsem byla včera, takže zřejmě nedostali informaci, že jsem taky na hotelu. Zkrátka zmatek.

Naštěstí nedojeli daleko a rychle se zvládli vrátit, a i tak jsme byli na letišti s dostatečným předstihem. Protože jsem se na letišti už pohybovala na vozíku se svým záchranářem a ještě letištím asistentem, jela jsem přes kontrolu zavazadel přednostně a paní, co mě kontrolovala se soucitně ptala: How are you honey? Nedovedu si představit, že by se mě takto familiérně zeptal někdo v ČR. Nicméně jsme stihli ještě zajít i na oběd po té děsné snídani a já jsem pak jsem si suvenýr shopu koupila peněženku a ponožky, protože jsem po měsících ležení dostala konečně do jiného obchodu než s potravinami. Pochopila jsem, proč mají lidé závislost na nakupování, když jsem teď dlouhodobě neměla moc jiných šťastných hormonů ze sportu.

Hotelový pokoj jen pro mě

Letištní hala v Portlandu

Letadlo bylo jak jinak než plné, naštěstí jsem si od pojišťovny vyžádala dvě sedadla. I když nebylo zaplacené, tak už tam nikoho nedali a já si mohla alespoň pololehnout. Se záchranářem jsme si během letu dobře popovídali. Já mu vyprávěla o celé své zdravotní peripetii a on mi povídal o dalších repatriacích. Taky mi sdělil, jak těch pár dní, co na mě čekal, využil k objevování okolí a jezdil i stopem.

Let byl naštěstí jen s jedním mezipřistáním v Amstrdamu, ale i tak těch 16 hodin plus čekání na letišti bylo hrozně náročných. Nejhorší bylo to, že jsem si nikde nemohla lehnout. To se mi podařilo až v Praze, kde už na mě čekala sanitka s dvěma dalšími sanitáři a tam jsem se konečně mohla natáhnout. Kluci mě doprovodili až ke dveřím bytu a odnesli mi tašku, a tak začala opět řada dní o samotě v bytě, ze kterého jsem po jet lagu nedokázala asi týden vyjít. Ale o tom budu psát až v dalším článku.

Konečně jsem si poležela při jízdě sanitkou