Když se z těla stane vězení aneb jak se cestovatelské dobrodružství změnilo v boj o přežití.

Na konci dubna jsem odlétala jako každý rok do USA, potřebovala jsem nutně přírodu, klid a odpočinek. Uplynulých pár měsíců toho bylo na mě zase moc a tak jsem se těšila, že díky několika měsícům relativního klidu si odpočinu a budu mít k tomu čas na rozjezd svého projektu.

Tentokrát jsem do Portlandu přilétala v pondělí dopoledne a nepodařilo se mi sehnat odvoz z letiště. Po cestě mě také zastihla smutná zpráva a o smrti kamaráda a to mi k náladě moc nepřidalo. Naštěstí se dá do Hood River, kde už by mě mohl vyzvednout kamarád dostat mhd a pak shuttle busem. Na imigrační jsem měla jen málo času, ale podařilo se mi zvládnout průchod tak, abych chytila včas městský vlak. Kdyby ovšem jel načas. Vlak tam sice včas byl, ale odjel až s půlhodinovým zpožděním, kvůli čemuž jsem nestihla navazující autobus. Musela jsem strávit další hodinu a půl čekáním na zastávce, kde se pohybovaly ty nejroztodivnější existence.

Byla jsem úplně vyřízená. Jediné co se mi chtělo po dvacetihodinové cestě bylo konečně si lehnout, zavřít oči a spát. Jenže to nešlo, nechtěla jsem ani zavírat oči a když okolo chodili bezdomovci a jiná individua. Cítila jsem, jak mě to prostředí vysává energii, byla to ta nejdelší hodina z celého přejezdu. Uff, konečně se objevil autobus a já se mohla přesunout. Bylo to, jako nastoupit do záchranného autobusu z Harryho Pottera. Řidič byl usměvavý pohodář, která mu hrála vyčilená hudba. Okamžitě se mi ulevilo, nejtěžší část byla dnes za mnou.

Po cestě autobusem jsem se kochala svěží zelení okolních stromů – jaro tady bylo o pár týdnů za naším, takže opět jsem mohla obdivovat i kvetoucí stromy. Tohle se mi asi nikdy neomrzí.

Záchranný autobus

Vystoupila jsem z autobusu do chladného dne a kamarád, který mě měl vyzvedávat ještě nikde. Doufala jsem, že se brzy objeví, protože jsem neměla způsob, jak se s ním kontaktovat bez místní sim karty. Naštěstí do pár minut přijel a mě už čekalo ten den jen jídlo, příjemná konverzace a zasloužený spánek.

Po pár dnech jsem se přestěhovala opět ke své ´´americké rodině´´ jenže už první odpoledne u nich se mi udělalo špatně a covid test byl pozitivní. Takže jsem si ještě pár dní poležela v posteli. Celkem jsem si to užívala, alespoň jsem si mohla po cestě odpočinout a navíc jsem dostávala výborné jídlo, no posuďte podle fotek sami. Po pár dnech v karanténě jsem se už těšila ven a na zahradu.

Moje povinnosti v domě obsahovaly jednoduchou práci na zahradě cca 4 hodiny, které jsem si ještě rozdělila na dopolední a odpolední šichtu. Nic moc náročného, jen plení zahrady a záhonů. Ale i to bylo pro mě fyzicky moc náročné, po pár desítkách minut jsem byla úplně vyřízená. Bylo mi zle, cítila jsem se fyzicky strašně zesláblá a potřebovala jsem si jít lehnout. Každý den by mi bylo hůř a hůře jenže jsem ještě neměla auto ani místo kde jinde bydlet. Pomalu mi docházelo, že to stejně takhle dál nepůjde, že tohle moje tělo nevydrží ale strach o to, kde budu když ještě nemám auto byl obrovský.

Do toho se přidaly noční bolesti břicha, jaké jsem nikdy neměla. Jenže už jsem měla nasazené vitaminy a minerály a nechtělo se mi do nemocnice, abych náhodou nedostala antibiotika, která by mi narušila střevní mikrofloru. Ladila jsem se instinktivně na tělo, co by potřebovalo a jednou v noci mi došlo, že jsem jedla lasagne, které mají v sobě smetanu, kterou normálně sice v malé dávce snáším, ale teď mi asi působila větší zánět. Rozhodla jsem se poslechnout tělo a příštích pár týdnů odlehčit jídelníček, tak aby střeva zregenerovala.

Na prodloužený víkend Richard a Lawnie odjeli a já měla jen hlídat dům a kočku. Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se vyspaně, ale necítila jsem žádný příliv nové energie, kterou bych mohla použít na fyzickou aktivitu. Po nějaké době jsem se došourala do kuchyně a uvařila si snídani a pak hned zpátky do postele, kde jsem proležela/prospala celé dopoledne. Oběd a znovu spaní, trvalo mi třeba i několik hodin, kdy mi nešlo zvednout se z postele. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem musela počkat, než tělo nabere alespoň trochu energie k tomu, abych si mohla jít alespoň uvařit. Zkrátka to nazývám zombie mode. Nedokázala jsem se pořádně kvůli únavě soustředit ani vymýšlet dlouhodobý plán. Moje kognitivní funkce se pomalu zhoršovaly, ale věděla jsem jen, že si musím najít místo, kde budu bydlet než se uzdravím a pořídím si auto.

Snažila jsem se chodit alespoň na krátké procházky po okolí když mi bylo večer trochu lépe, ale i po pár stech metrech jsem byla naprosto vyřízená, a tak jsem většinu volna prospala buď v posteli nebo v hamace.

Přestala jsem úplně zvládat plení zahrady, které není normálně příliš fyzicky náročné. Dělalo mi problém vydržet vzhůru i ty dvě hodiny, kdy jsem chtěla pracovat na zahradě. Totálně mě to vyčerpalo a bylo mi neskutečně zle.

Brečela jsem, že nevím, jak se dostat z tohohle kolečka, když nemám kde bydlet a nemůžu si ještě koupit auto. Začala jsem obepisovat kamarády s prosbou o pomoc, ale strašně špatně se mi vysvětlovala naléhavost situace.

Problém toho, když člověka něco bolí, je vyčerpaný, nebo se potýká s depresí je ten, že to není vidět a často to nejde ani změřit běžně dostupnými metodami. Když máte nohu v sádře nebo vypadané vlasy po chemoterapii, je to zjevné, ale to, že se dusíte a bolí vás břicho?

Naštěstí se ozvali i sousedi, že budou mít na pár týdnů k dispozici studio, kde můžu zůstat a na oplátku jim na týden pohlídám dům se psem, když budou na výletě. Potřebovala jsem už jen sehnat místo na 10 dní, než bude studio volné. Uf, tohle byla velká úleva.