Kalifornský sen část 2.

Středa

Opět jsem vstávala brzy ráno, abych využila chladnějších teplot, ale ty ani během noci velmi neklesly. Slupla jsem snídani a zamířila zpět do knihovny, kde jsem chtěla zkontrolovat odpovědi na mé včerejší zprávy. K mému nemilému překvapení byla knihovna zavřená a wifi vypnutá. Vydala jsem se tedy do obchodu dokoupit jídlo a měli tam naštěstí i wifi. Dostala jsem zprávu, že se můžu připojit ke skupince, která bude na vodě v 11:30. Bylo právě osm hodin a měla jsem tak dost času na dvouhodinový přejezd k řece American river. Naštěstí bylo trochu oblačno, takže na řízení nebylo zas až takové vedro. Hned za městem se krajina otevřela do velkých plání, kde rostly jen občas stromy. Znovu jsem si uvědomila, že jsem moc ráda, že nemusím žít v místech jako je toto. Po hodině a půl jsem se opět dostala do kopců porostlých stromy. Dojela jsem na parkoviště, kde jsme měli sraz a našla jsem poslední zbytek stínu. Už bylo zase hrozné vedro. Odpočívala jsem a čekala na další kajakáře. Nikoho jsem vlastně osobně neznala, měla jsem jen kontakty přes kamarádku.

Vyráželi jsem na sekci kaňon a měla se k nám přidat ještě jedna holčina, ale naneštěstí jí po cestě nabourali tak, že auto bylo na odpis. Nasedli jsme na chladivou řeku a prvních pět kilometrů byla jen mírně tekoucí voda a občasná peřejka. Chladivá voda byla ale osvěžující. Konečně jsme se dostali k prvním trojkovým peřejím, pěkným vlnám na surfování a řeka se sevřela více do kaňonu. Posvačili jsme u jedné ze surfovacích vln a následovala jedna techničtější peřej s názvem Satan´s hole. Kamarádi se mi snažili popsat, ale vyhodnotila jsem, že radši sjedu do vracáku hned nad ní, abych si jí prohlédla. Jednalo se o peřej se dvěma válci, které byly ale vůči sobě předsazené v různých úhlech. Mohla jsem ale sledovat, jak jí projíždí ostatní. První jel nejzkušenější Bryce, který volil lajnu přes první válec a vyhnul se druhému. Za ním pokračoval Brian, který první válec objel a boofnul druhý. Tamaru první válec převrátil a eskymovala tedy v probublané vodě ve vracáku pod peřejí, kde se ale zasekla na kamenech a pak vyplavala. Chvíli jsem ještě čekala než jí kluci pomůžou a rozmýšlela jsem se, kudy pojedu. Nejhladší lajna mi přišla ta kterou projížděl Brian a také se mi pěkně povedla.

Pokračovali jsme dál do peřejí s vlnami, někdy bylo potřeba prokličkovat mezi válci. Vysedačka byla na přehradě, a tak kousek nad ní končily peřeje a muselo se pádlovat po klidné vodě. Voda v přehradě se postupně oteplovala a na břehu jsem také zahlédli želvu. Kolem nás projížděly motorové čluny, které za sebou táhly rafty s klienty, aby nemuseli pádlovat. Na vodě jsme strávili asi čtyři hodiny, ale hlavně kvůli tomu, že jsem měli s sebou spoustu playboaterů, kteří se zastavovali surfovat na vlnách. Pořádně mi vyhládlo. Vymýšlela jsem, kde budu dnes v noci kempovat a Brian mě nabídl, že můžu parkovat u nich na zahradě, což jsem s nadšením přijala. Večer bylo stále velké vedro – okolo 30 stupňů, a tak bylo skvělé ochladit se v domě s klimatizací. Večer jsme strávili povídáním a pak dorazila i Brainova žena, nabídla mi Aperol a ukázala i nádhernou vanu, kde jsem se mohla umýt. Po předchozích dnech jsem se cítila jako princezna. V noci pak spadlo pár kapek deště a mohla jsem mít otevřené dveře od auta, a tak jsem se konečně i v klidu vyspala.

Další den jsem měla domluvené další pádlování. Tentokrát úsek Chilli bar na stejné řece, který měl být ale trochu kratší. Tentokrát jsem jeli jen ve dvou, přes Facebook jsem našla kajakáře Nicka z nepříliš vzdáleného Sacramenta. Tato sekce byla o trochu lehčí než kaňon, zvláště za menší letní vody, ale měla více delších peřejí a klidné vody na začátku, jen pak na konci. Také mi Brianova žena Dona půjčila svůj menší hravější kajak. Zkoušela jsem tedy i surfovat, což bylo lepší než v mé velké lodi, jen mě nevyhovoval úhel na kyčle a trochu mě bolelo i koleno. Za celý den jsem potkali jen další dva kajakáře, jinak jsme horní kaňon řeky měli jen pro sebe. Přiblížili jsem se k peřeji Trouble maker – která je nejtěžší na tomto úseku a je už v městečku Coloma. Šli jsem si jí prohlédnout, protože je podobně jako Satan´s špatně popsatelná. Opět jsem zvolila průjezd přes vracák, protože mi přišla tato lajna elegantnější a hravější. Následoval klidný úsek řeky protékající městem a tam už jsme narazili i na pár raftů a kajakářů. Nick mi vyprávěl o letošní skvělé sezoně v Kalifonii a nadchl mě pro nové řeky. Také jsme zjistili, že máme mnoho společných kamarádů, jak už to tak mezi kajakáři bývá. Za městem pak následovalo pár dvojkových peřejí a jedna pěkná surfovací vlna. Tam mě opět dostihla únava. To už jsme byli jen kousíček od vysedacího místa a vydali se přependlovat auta. Večer Brian navrhl, že bychom si mohli zahrát jednu stolní hru, která se mi moc zalíbila a strávili jsme s ní celý večer. Chvíli před spaním jsem ještě pozorovala noční oblohu a vyhlížela padající hvězdy. Měla jsem pocit, že jsem zahlédla asi dvě rychlé, ale pak už jsem s únavou usnula.

Pátek

Potřebovala jsem odpočinkový den a vydala jsem se do parku, který se nachází jen kousek od Brianova domova. Parkoviště bylo naštěstí příjemné ve stínu stromů. Vzala jsem si věci na koupání a sváču a vydala jsem se po trailu, který vedl ve stínu stromů. Cesta byla lemovaná kamenými zídkami a bylo to celkově moc příjemné místo. Vyrážela jsem před devátou, to ještě byly teploty snesitelné. Zanedlouho jsem narazila na řeku a pláž, ale rozhodla jsem se pokračovat kousek dál proti proudu řeky a najít si soukromou menší pláž. Kromě pár pejskařů bylo rušno jen na řece a často jsem se musela přesouvat, jak stín putoval během dne. Poslouchala jsem audioknihu a občas jsem si u toho zdřímla nebo se naopak schladila v řece. Najednou jsem si všimla, že cítím pach kouře, který byl téměř neznatelně přítomný i nad řekou. Zbystřila jsem a zjišťovala, jestli není zdroj příliš blízko a nemusím utíkat. Přímý kouř jsem ale neviděla a zdálo se, že přichází z větší dálky. Stejně už mi ale docházelo pití, a tak jsem se vydala na cestu zpátky. Po návratu jsem si uvařila pozdní oběd a mezitím se vrátil Brian. Povídali jsme si a když se v sedm ochladilo, vyrazili jsme na procházku na místní kopec, ze kterého je pěkný výhled na řeku a městečko. Po cestě zpátky už zapadalo slunce a obloha se barvila do oranžova. Našli jsme i pár ostružin. Zbytek večera jsme strávili hraním oblíbené deskovky.

Na sobotu jsem dostala kontakt na dalšího kajakáře Grega, který ten den jel Chilli Bar s větší skupinkou. Na kajaku s námi ještě jela jeho přítelkyně Kyla a pak rafťáci. Na nasedačce chvíli trvalo, než se raftová skupinka vypravila. Dnešní den byl pravý opak toho, co jsme viděli v týdnu. Řeka byla plná raftů, kajaků a katamaránů. I tentokrát jsem vzala vypůjčený playboat. Až na jednu rozplavbu a motající se rafty šlo vše hladce. Kousek před městem jsme narazili na skupinku lidí, co splouvali na nafukovacích duších. Pouštěli se přes kameny, kde by se při troše smůly mohli zaseknout a dostat se do maléru. Ohromovalo mě, jak jsou někteří lidí na řece nezodpovědní. Přiblížili jsme se k peřeji Trouble maker a jako kajakáři jsme chtěli jet první, abychom mohli vyfotit ostatní. Chytla jsem vracák v peřeji a mohla jsem tak pozorovat tak Kylu, jak se převrací v prvním váleci a druhého dropu najíždí hlavou dolů. Greg jel naštěstí hned za ní a já jsem po proplutí jenoho tubaře vyrazila hned za nimi, abych mohla pomoc. Kyla byla už ve vracáku i s lodí, chybělo jen pádlo. I když bylo tmavé, Greg ho za nedlouho našel. Kylinina poškrábaná helma svědčila o tom, že se bouchla do hlavy a bolel jí i krk. Naštěstí byla schopná pokračovat dál, kde už byl jen klidný úsek řeky. Po pádlování mi opět vyhládlo a těšila jsem se na oběd. V šest jsem vyrazila na venkovní koncert několika kapel, který se konal hned ve vedlejším městečku. Byla to parádní akce. Zanedlouho jsem se potkala se skupinkou, se kterou jsem dnes pádlovala a později se k nám přidala i Tamara. Nejdříve jsme se bavili na dekách ve stínu, protože se koncert konal v městském parku. Později večer jsme si šli užít muziku a trochu si zatančit. Celkově to byl moc příjemný večer.

V neděli jsem opět našla menší skupinku na sjezd kaňonu. Původně jsme se měli potkávat s rafťáky, ale ti měli po včerejším koncertu pozdní start, a tak jsme tři kajakáři dali svižnou jízdu. Následoval poslední večer u Briana, kdy jsme opět skončili u oblíbené deskové hry. Ráno jsem zamířila nejdříve na hike, který byl nedaleko a vedl podle Middle forku American river. Na dnešek bylo hlášeno bouřkové počasí, takže jsem volila tuto destinaci, která nebyla ještě ve vysokých horách. Bylo zataženo, ale na hike to bylo příjemné počasí, obzvlášť oproti čtyřicítkovým teplotám v předchozích dnech. Ráno ještě nebylo rušno a trail vede kaňonem, který nabízí krásné výhledy a sestupuje až k soutoku s North forkem. Stejnou cestu jsem zvolila i nazpátek. Posvačila jsem a rozjela jsem se do hor. Po cestě pršelo a mířila jsem k jezeru Lake valley reservoir.

Vyčasilo se a tak jsem se rozhodla pro druhý kratší výlet. Měla jsem vyhlídnutý další trail, který začínal za kempem u jezera. Když jsem dojela do kempu, bylo tam však místo vyhrazené pouze pro parkování kempařů. Vrátila jsem se tedy asi půl kilometru zpátky, kde jsem zaparkovala na pěkném místě u lesní cesty a kde jsem pak plánovala i zakempovat na noc. Alespoň si tedy podržím tenhle spot. Vyrazila jsem do kempu a tam jsem musela projít přes zavřenou závoru přes silnici, která vedla k trailu. To mě překvapilo a začínala jsem trochu pochybovat o tom, že tam vůbec nějaký trail bude. Naštěstí to k rozcestí nebylo daleko a cesta byla jasně viditelná. Zajásala jsem. Hned ze začátku začala typická vegetace pro tuto část Kalifornie – pohoří Sierra Nevada. Když se občas krajina otevřela, naskytoval se pohled na velké žulové bloky, slajdy a kameny. Miluji tuto krajinu a moc jsem si užívala okolní přírodu a navíc ta vůně lesa, ta je nezaměnitelná. Některé kmeny stromů obrůstaly světle zelené lišejníky a postupně jsem vystoupala až k horským lesním loukám. Za celou dobu jsem nikoho nepotkala. Na louce jsem si dala svačinu, pokochala se různobarevnými květinami a zamířila nazpět ke svému autu. Načasování bylo parádní, protože po tom, co jsem si uvařila brzy odpoledne večeři, začalo opět pršet. Navíc už jsem byla v nadmořské výšce 1800 m. n. m. kde i letní večery byly dosti chladné. Zbytek večera jsem tedy strávila v pohodní auta.

Ráno bylo opět chladné a proto jsem se rozhodla prvně pro přejezd a nasnídat se až na parkovišti u dalšího trailu. Přejezd byl krátký, jen okolo 15 minut, ale už vylézalo slunce. Bylo fine vyrážet takto brzy a vyhnout se davům. Dnes jsem mířila k jezerům Loch leven lakes, které se nachází k nadmořské výšce 2000 m. n. m. Začínalo se tentokrát přímo přes velké plotny a kameny beze stromů, pak následovala část více lesnatá a následně přibylo opět více kamenů a ubylo stromů. Lépe to umí ale vystihnout fotky, které jsem po cestě pořídila. V lese jsem si opět užívala vůni jehličnanů a dechberoucí výhledy, když jsem dorazila na vyhlídky. Samotná jezera byla naprosto úžasná, byla zde tři větší a pár menších. Litovala jsem, že jsem si nevzala věci na kempování, protože by bylo moc krásné přenocovat na tak kouzelném místě. Bylo střídavě slunečno a zataženo, a tak jsem se opalovala ve chvilkách, kdy vyšlo slunce a kochala se krásou jezera. Strávila bych tu asi i delší dobu, ale vyhnal mě hlad.

Začala jsem sestupovat nazpět dolů a potkala jsem několik skupinek jdoucích nahoru. Po cestě dolů jsem potkala i postaršího chlapíka, který žije v této oblasti, a tak jsme se zapovídali a strávili část sestupu spolu, i když byl výrazně pomalejší než já. U auta jsem se opět posilnila a vyrazila hledat místo, kde přespím dnes v noci. Na mapě jsem si vyhlídla jezera, která měla být jen kousíček od skirezortu. Cesta k nim byla ale horší, i když po rovině. Dojela jsem k velké louži, kde jsem si nebyla jistá, že bych projela a rozhodla se, že zůstanu tady hned vedle této lesní cesty, která se ale v tuto roční dobu nezdála moc rušná. V zimě tu byly značené snowmobilové trasy, ale teď tu bylo mrtvo. Uvařila jsem si večeři, při které mě obtěžovali komáři, tak jsem veškeré krájení zvládla v autě, abych se jim venku vystavila co nejméně. Večer byl celek klidný, projelo kolem pár aut, což mě v noci vždy na chvilku probudilo, ale musela jet pomalu a nevytvářela tak velký hluk.

Ráno mě čekal jen krátký přejezd přímo do centra Donner´s pasu. Vyrážela jsem na okruh, jehož součástí byla i trasa PCT. Hned od začátku jsem se mohla kochat úžasnými výhledy na horské údolí, kde se nad jezerem vznášela oblaka. Bylo vidět i část starých železničních tunelů, které jsem šla skouknout později toho dne. Vyrážela jsem opět brzy, a tak jsem potkala jen pár lidí. Občas mě rušil hluk z pár kilometrů vzdálené dálnice, avšak mezi žulovými kamennými útvary se časem ztrácel. Dnešek byl opravdu bohatý na různé výhledy, protože první část vedla po hřebeni. Když jsem se od PCT oddělila, následovala část s horskými jezery. Ani dnes mi nebylo až takové vedro, abych se chtěla koupat, ale bylo to příjemné místo k obědu a odpočinku. V jednom jezeře jsem chvíli pozorovala raky. Na zpět k autu jsem se vrátila krátce k odpoledni. U parkoviště stála řada informačních tabulí o pohnuté historii tohoto místa. Čínští dělníci, kteří se podíleli na stavbě tunelů pracovali v otřesných podmínkách. Směny v tunelech byly dlouhé, pracovalo se převážně ručně a plat byl tak malý, že by se dalo spíše mluvit o otroctví nežli placené práci. Přes tento pas vedly i cesty, které někteří z osadníků podnikali i s vozy a dobytkem, když osidlovali západní pobřeží Spojených států. Když se podíváte na ráz krajiny se všemi horami okolo, je až s podivem, jak se tudy podařilo úspěšně někomu projet. Nejslavněji se do historie však zapsal tragický příběh, který dal i jméno tomuto místo. Výpravě Donnera se nepodařilo překonat pas včas před zimou a zůstali tak uvězněni kvůli sněhu u jezera Truckee na dlouhou dobu, že zde docházelo ke kanibalismu. Moc doporučuji podcastové zpracování autorky Pod lampou na youtube, kde je detailně celý příběh popsán.

Protože jsem měla ještě velkou část dne před sebou, chtěla jsem se podívat do tunelů, které byly celkem blízko od parkoviště. Vlezla jsem do nejdelšího z nich. První část byla vyhloubena přímo do skály, ale pak následovala část, kde vnější konstrukce byla z panelu a byly v ní díry, takže zde bylo stále dostatek světla. Ušla jsem pár set metrů, ale tunel byl opravdu velmi dlouhý, takže jsem se zanedlouho otočila a vydala se nazpátek. Celý den byly příjemné teploty i díky tomu, že jsem byla v horách a bylo převážně slunečno. Přejela jsem dolů okolo jezera Truckee, které mi připomínalo Švýcarsko. Pokračovala jsem do města, abych našla wifi a mohla poslat zprávu kamarádovi Willovi, kterého jsem plánovala navštívit. V obchodě jsem nakoupila pár dobrot, odeslala zprávu a našla jsem park, kde jsem čekala na odpověď. Mezitím jsem se po parku prošla a zacvičila si hned u řeky Truckee. Když jsem se vrátila na zpět k autu, všimla jsem si auta se třemi kajaky na střeše a zanedlouho rozpoznala i kamaráda Jamese. Podivovala jsem se tomu, co tady teď v létě dělá, když už tu není moc vody k ježdění a on mi sdělil, že tu byl pracovně na pár dní točit reklamu. Potřebovala jsem opět zajet do knihovny a podívat se na Willovu adresu a pak jsem se ještě vrátila na zbytek odpoledne, abychom ho proklábosili s Jamesem. V šest jsem se rozhodla pro přejezd, který byl necelou hodinku a do Rena k Willovi jsem se dostala právě, když se vracel z práce. Poseděli jsme za barákem na zahrádce u piva a povídali si až do pozdní noci.