Kalifornský sen v mém podání - část 1.

V pátek večer jsem vyrazila na sever hodinku od města přespat u North forku řeky Rogue, protože jsme plánovali jet ráno úsek zvaný Mill creek. Ten normálně nemá vodu, ale při plánované údržbě elektrárny celý minulý týden vypouštěli vodu. Už jsem se na něj dostala ve čtvrtek a sice je to krátký úsek, za to mimořádně krásný a zábavný. Přespávala jsem v autě poblíž řeky vedle lesní cesty, večer byl teplý, a tak jsem ho trávila venku. Bohužel ho rušili děcka projíždějící na čtyřkolkách, kteří se otáčeli přímo vedle mého auta a vytvářely tím kromě hluku taky velký oblak prachu. Schovávala jsem před ním do auta, ale po chvíli mě to přestalo bavit, a tak jsem položila nějaké větve okolo místa, kde se otáčeli se čtyřkolkami. Když děcka projížděli poprvé okolo dřevěného zátarasu, byli trochu překvapeni, ale pak se omluvili a navíc už se blížilo stmívání, tak se okolí uklidnilo. Šla jsem spát brzy, abych byla připravená na ráno.

V devět jsme měli sraz na vysedačce. První se objevil Aaron, aby hned na telefonu podle vodočtu zjistil, že dnes vodu nepouští. Mezitím dorazili ostatní, ale naštěstí jsou tu v okolí další sekce, které jsme mohli jet. Přejeli jsme tedy pár mil na sever na sekci Natural bridge. Vody bylo málo, ale řeka je stále sjízdná i v letních stavech. Vyrazili jsme do prvních trojkových a čtyřkových peřejí. Přijeli jsme k první těžší čtyřkové peřeji, kde už jsem lajnu trochu zapomněla protože jsem ji naposled jela před dvěma lety, a tak jsem zůstala bokem na šutru. Cal byl ve vracáku, takže vylézal z kajaku, aby mi pomohl, ale mezitím přijížděl Ian a narazil do mě zezadu, což mě dost vyděsilo. Naštěstí narazil špičkou lodě hlavně do vesty, takže moje žebra a záda zůstaly bez zranění. S pomocí Cala, který nás postupně postrčil do proudu jsme úspěšně projeli. Pokračovali jsme dál a po přenášce vodopádu následovala jedna peřej, kde se řeka sevře do úzkého kaňonu a následuje menší drop, který má uhlopříčný válec. Takže se musí trefit v dobrém úhlu, jinak vás může přesurfovat k pravé skále, kde se velmi špatně eskymuje. To je stalo bohužel Aaronovi, který nakonec u skály vyplaval a trochu to pošramotilo jeho sebevědomí. Pokračovali jsme dál, kde se řeka uklidnila a následovalo jen pár dalších peřejí. U mostu jsme vystoupili a rozdělili jsme se, kluci pokračovali do kaňonu, Aaron zamířil domů a já s Meghan jsme se prošly a pak přependlovaly auta. Po dopádlování se ostatní rozjeli zpátky domů a já jsem se vydala najít lepší kempovací místo. Našla jsem si pěkné větší místo dále od lesní cesty a užila si pěkný zbytek odpoledne a teplý večer.

Nedělní ráno jsem začala raním cvičení a snídaní a pak jsem se vypravila na hike, který vede podél sekce, kterou jsme včera pádlovali, jen jsem šla prvně proti proudu. Dnes už začaly podle předpovědi vysoké teploty, ale naštěstí v lese a v této vyšší nadmořské výšce byly teploty stále snesitelné. Mohla jsem se tentokrát kochat peřejemi z trailu nad řekou, který vede podél řeky celou cestu. Když jsem se po více než dvou hodinách vrátila, následoval odpočinkový čas na pláži s občasným schlazením se v průzračné řece. Byl to opět parádní den a na noc jsem zakempovala na stejném místě jako včera, kde byl pěkný klid.

V pondělí jsem se konečně odhodlala k přejezdu do Kalifornie, do kterého se mi moc nechtělo. Po snídani jsem ještě sjela k parkovišti u Mill creeku a šla se podívat, jestli náhodou nepouští vodu. Seběhla jsem pár set metrů k řece a na první pohled bylo vody málo. Pokračovala jsem dál na jih a mému milému překvapení jsem našla knihovnu v malém městečku Shady Cove, která byla sice zavřená, ale měla dostupnou wifi. Určila jsem si dnešní cíl jízdy – město Chico ve střední Kalifornii. Na tento týden byly hlášeny extrémní teploty a okolo desáté už to bylo znát. Stavila jsem se doplnit zásoby jídla a paliva a pokračovala směrem na jih. Auto se naštěstí brzy vychladilo na únosnou teplotu i bez klimatizace a dálnice byla celkem prázdná. Okolo jedné hodiny odpoledne jsem se rozhodla dát si obědovou pauzu a zastavila jsem na piknikovacím místě, které jsem již znala z předchozích výletů. Stromy poskytovaly příjemný chládek, ale stejně jsem v tom vedru nesnědla více než krajíc chleba. Pak jsem podle mapy objevila, že přímo z parkoviště vede podél řeky Sacramento vede trail dlouhý asi dva kilometry. Přišlo mi to jako skvělý způsob, jak si rozdělit cestu. Celá cestička byla ve stínu a podél průzračné řeky. Když jsem se vrátila k autu, věděla jsem, že se chci osvěžit v řece. Voda byla ledová, ale osvěžující. Pěkně mě probrala a já jsem se cítila osvěžená na další cestu. Dálnice pokračovala okolo řeky a klesala až k obrovskému jezeru Shasta lake. Pak následovalo větší město Redding, kde se trochu zatáhla obloha. Na odpočívadle jsem zkontrolovala mapu kvůli odbočce z dálnice, protože jsem tuto část map zapomněla stáhnout do mobilu. Naštěstí byl sjezd velmi dobře značený a po necelé hodince jsem se dostala do cílové destinace. Překvapilo mě, jak moc zeleně bylo ve městě. Spousta sadů ovocných stromů i zeleň ve městě. Mířila jsem za město na přespávací místo, které jsem si našla v kempingové aplikaci. Hned za městem začala silnice stoupat do kopců a charakter krajiny se úplně změnil v suché travnaté oblasti s občasným porostem dubů. Vybrala jsem si malé parkoviště u diskgolfového hřiště, které bylo sice hned vedle hlavní silnice, ale v terénu mírně nad ním. Chtěla jsem hned vyrazit podívat se na výhled nad město, ale zrovna se rozfoukalo tak, že vítr vířil prach všude okolo. Zůstala jsem ještě pár minut v autě a když deštík a vítr ustaly, vyšla jsem pár set metrů po diskgolfovém hřišti na okraj skály, ze kterého byl nádherný výhled do kaňonu pod ním a také na město. Rozhodla jsem se, že si tam ráno udělám ještě procházku. Po návratu jsem si vybalila nástroje na vaření a osmažila si k večeři krevety, ke kterým jsem měla ještě zbytky rýže s řepou od včerejšího dne. Postupně jsem si ustlala, přendala loď na střechu a nechala si ještě otevřené dveře, dokud jsem nešla spát, aby se dovnitř dostal alespoň trochu čerstvý vzduch. O půl desáté už se mi chtělo spát a vyměnila jsem sluchátka za špunty do uší. Trochu jsem litovala, že ještě nebyla úplná tma, abych mohla pozorovat Perseidy.

Doufala jsem, že se vyspím i přes hluk projíždějících aut, alespoň mi díky terénu nesvítily do auta. Podařilo se mi usnout celkem brzy i když jsem trochu slyšela auta. Uprostřed noci mě však probudila silná světla svítící přímo do auta. Pomalu se ke mně přibližovalo vozidlo ze směru, který bych neočekávala po polní cestě vedoucí podél hlavního tahu. Byla jsem rázem vzhůru. Auto naštěstí pomalu projelo kolem mě a pokračovalo dál, pak se ale otočilo a zaparkovalo asi padesát metrů ode mě na druhé straně parkoviště. Ještě chvilku jsem byla na pozoru, jestli je vše v pořádku a zdálo se, že druhé auto tu taky plánuje zakempovat přes noc. Najednou mi došlo, že se mi chce moc čůrat a musela jsem ven. Zrovna okolo projíždělo další auto a na poslední chvíli jsem se stihla vrátit do auta. Pak už byl naštěstí do rána klid a mohla jsem tak načerpat trochu energie. Celou noc bylo ale vedro, které nedovolilo plný odpočinek.

úterý

Následující ráno jsem vstala okolo sedmé, posnídala jsem jen jogurt a vyrazila jsem do parku, který jsem si včera večer vyhlédla. Ráno bylo poklidné, na parkovišti stálo jen pár aut a vyrazila jsem se projít než bude příliš vedro. Jenže na slunci už bylo pěkně teplo už v půl osmé. Došla jsem do hlubokého koryta řeky Big Chico, která měla malinko vody, ale neubíralo to na kráse. Najednou mě na cestě upoutalo něco, co sem zdánlivě nepatřilo. Na černých rozpálených kamenech se vyhříval pruhovaný had. Chřestýš nebyl zrovna dobře vidět, ale naštěstí jsem si ho všimla dostatečně včas na to, abych ho z dálky obešla. Po pár stech dalším metrů jsem ale usoudila, že už se hodně otepluje a bude čas zamířit nazpět. Poslední úsek k parkovišti jsem záměrně nešla po menším trailu, ale po polní silnici, která vedla okolo řeky, teď už v otevřené krajině. Byly zde pěkné plážičky a pak jsem se vrátila k autu, zajela blíže k jedné z pláží a rozhodla jsem se zde osvěžit. Tůňky nebyly hluboké, ale když jsem si lehla na břicho, dalo se zcela do vody ponořit. Voda nebyla tentokrát ledová, ale příjemně osvěžující. Původně jsem dnes měla v plánu už pokračovat dál na jih, ale líbilo se mi tu tak moc, že jsem se rozhodla zůstat v okolí ještě jednu noc. Navíc se zdálo, že parkoviště by mohlo být pěkné klidné místo na spaní. Hledala jsem tedy na cedulích, zda je tu nějaké omezené pro kempování, ale žádné jsem nenašla.

Dnes jsem ale potřebovala do města na wifi a tedy do knihovny. Na mapě to vypadalo, že centrum bude pěkné, hodně parků a také přírodní koupaliště na stejné řece. Nicméně knihovnu jsem na mapě nenašla a tak jsem se rozhodla prostě dojet do centra a doptat se tam. Naštěstí po cestě na místo jsem našla knihovnu a byla i otevřená. Strávila jsem chvíli obepisováním kamarádů a vymýšlením plánů, kam pojedu dál. Před knihovnou bylo navíc pěkné místo na parkování ve stínu, a tak jsem se rozhodla, že do centra dojdu pěšky. Tohoto rozhodnutí jsem však začala litovat už velmi záhy po tom, co jsem vyrazila, protože bylo po poledni a panovalo nesnesitelné vedro okolo 40 °C. Pár bloků na mapě bylo stále celkem daleko a slunce pálilo do asfaltu nezastíněných ulic. Konečně jsem dorazila do vytouženého parku, ale k mému zklamání se kolem pohybovalo spoustu divných individuí. Alespoň tam byl stín a zamířila jsem směrem ke koupališti. Vypadalo parádně. Dovádělo v něm jen pár dětí, žádné velké davy. Jen ti stále přítomní bezdomovci. Vyhlédla jsem si místo na trávě, kde se dalo pěkně odpočinout a kde jsem také trochu vychladla. Přemýšlela jsem, komu bych mohla svěřit svoji tašku s klíči od auta a doklady, zatímco se půjdu vykoupat, ale až na jednu maminku s dětmi se mi nikdo moc nezamlouval. Po chvilce jsem se rozhodla, že se raději vrátím do parku za město, kde by ještě brzy po poledni nemuselo být tolik lidí. Zamířila jsem zpět k autu, tentokrát bočními ulicemi. Bylo tam více stromů a tím i stínu a také jsem narazila na samoobslužný stánek s ovocem a zeleninou. Měla jsem naštěstí dostatek drobných na koupení balíčku čerstvých fíků a hned jsem si jich pár dala. V tohle vedru jsem měla problém sníst cokoliv jiného během dne.

Dojela jsem zpátky do parku za město a zamířila hned na pláž. Jedna pláž byla volná a bylo tu i dostatek stínu. Sedla jsem si do vody a pak si i lehla, a to byla konečně příjemná teplota pro dnešní den. Takto jsem střídavě ve vodě a na pláži strávila celé odpoledne. Vyrušil mě až podezřelý chlapík, který nejdřív na kole projel okolo mě na sousední pláž. Po chvíli se ale vrátil bez kola, přebrodil na druhou stranou a zmizel někde ve křoví odkud bylo vidět jen vycházející dým z cigarety. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, a tak jsem se rozhodla vrátit se k autu a uvařit si brzskou večeři. V pozdním odpoledni se provoz výrazně zvýšil a po cestě co chvíli projíždělo auto. Vařila jsem za autem zaparkovaným hned vedle této cesty. Asi po hodině projel na kole ten divný chlapík konečně na zpět. Těšila jsem se, že půjdu umýt nádobí, ale po chvilce projížděl ten týpek zase na zpět a takto projel tam a zpět ještě několikrát. To byl pro mě impuls vrátit se na hlavní parkoviště, kde jsem parkovala ráno. Večer byl opět teplý, mraky barevné od západu slunce a opět jsem nechávala ještě dlouho otevřené dveře. Okolo desáté jsem zabouchla šoupačky a pokoušela se spát. Sem tam mě vyrušilo auto, které zajelo na parkoviště a zase odjelo. Velmi nepříjemný byl uřvaný sporťák, tuhle noční zábavu opravdu nechápu. Už jsem spala, když se začalo přibližovat blikající světlo, které zastavilo přímo u mě s namířenými světly přímo do auta. Lekla jsem se, že to jsou policajti, ale naštěstí to byl chlapík, který oznamoval, že zavírá brány a že musím odjet. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit na včerejší místo a přečkat noc tam. Zbytek noci byl naštěstí celkem poklidný, ale rušilo mě opět úmorné vedro, ani noční teploty totiž nepadaly moc nízko pod třicet stupňů.