Jak dopadlo přespávání na horské útulně?

Na útulnu jsem se dostala okolo 5 odpoledne, abych měla rezervu dojít někam, kdyby bylo plno. Naštěstí hory byly celkem prázdné a tak ani uvnitř nikdo nebyl. Byla jsem docela unavená, tak jsem si na chvilku vlezla do spacáku a odpočinula si. To mě právě chytaly ty zaječí úmysly, že tam jsem brzy a co budu celou dobu dělat, a že kamarádi pečou na chatě kachnu a byla by s nimi legrace. Pak jsem si ale připomněla, proč tu jsem. Celou zimu jsem se na tohle zimní přespávání těšila, tak teď to přece nevzdám. Po odpočinutí jsem se protáhla a měla chuť si zatancovat a zazpívat. Bylo to super tančit na tak malém prostoru. Okolo 6 se začalo stmívat a dorazila ještě jedna holčina, co šla taky sama přechod. Takže večer proběhl ve skvělé společnosti, obě cestovatelky jsme si vyprávěly svoje zážitky z cest.

Noc byla celkem krušná. Venku byla sněhová vánice, vítr občas lomcoval celým přístřeškem, do kterého naštěstí nefoukalo. Po večeři jsme hned zalehly do spacáků a vyprávěly si hezky v teple. Jenže mi trochu prochladly nohy a kvůli tomu jsem musela několikrát za noc vstát a jít do té vánice na malou. Taky jsem nemohla dlouho usnout, protože mě budil hlasitý vítr, který naštěstí trochu. utlumily špunty do uší. Venku bylo neobvykle světlo i v té vánici, druhý den jsem zjistila že to bylo kvůli tomu, že byl úplněk. Nakonec se mi podařilo zabrat, ale radši ani nevím, v kolik hodin.

Vstávala jsem okolo půl sedmé. Nejdříve jsem chtěla ještě udělat teplou kaši a čaj, ale měla jsem málo vody a na rozmrazování sněhu už jsem neměla čas. Posnídala jsem tedy vajíčka s chlebem, sbalila se a rozloučila se se svou společnicí. V noci zatím nasněžilo 20 cm nového sněhu, ale kde bylo nafoukáno, bylo sněhu i více. Půl osmé ráno, ticho a všude bílo. Vyrazila jsem svižným krokem a prošlapávala si cestu čerstvým prašanem. Chvíli trvalo, než se mi zahřály prsty u nohou a u rukou. V tu chvíli jsem litovala, že nemám teplejší rukavice, ale chůze do kopce mě rychle zahřála.

Pokračovala jsem o hřebeni svižným tempem. Pořád ještě trochu foukalo, ale stromy pomáhaly ztlumit vítr. Občas prokouklo i slunce a zahlédla jsem strakapouda. Užívala jsem si každý krok, na tváři úsměv jak rohlík. Těsně před hřebenem jsem potkala protijedoucího člena horské služby na skútru. Moc mě to pomohlo, protože v projeté stopě se jelo o mnoho rychleji. A hlavně to pak bylo super na sjezd. Když jsem potřebovala rychlost, vjela jsem do koleje od skútru a prašan mě zase pěkně brzdil. Juchala jsem si v tom pojezdu a jen litovala, že tu nemůžu zůstat déle.

Byla jsem tak rozjuchaná, že jsem přejela odbočku vedoucí ke sjezdovce a svou chybu si uvědomila až u chaty Mír. Tam jsem začala trochu panikařit, že autobus v 9: 10, na který mám jízdenku, asi nestíhám. Přidala jsem do kroku a pořádně se zapotila. Naštěstí jsem byla už po chvilce nad sjezdovkou Zahrádky a traverzovala jsem směrem ke sjezdovce. Jízda v prašanu na BC běžkách s velkým báglem na zádech byla o mnoho lepší, než následný sjezd urolbované sjezdovky, ale pluhem jsem to zvládla bez pádu.

Zachránil mě také čerstvě napadaný sníh, protože se dalo dojet až k autobusovému nádraží po sněhu. Ještě jsem stihla u sjezdovek doplnit vodu a odskočit si a pak už zběsilý sjezd k autobusu. Posledních 200 m jsem dobíhala po svých a mávala na autobusáka, ať mi ještě neodjíždí. Ten mě ujistil, že mám ještě sedm minut, že nemusím s balením běžek tak spěchat. Ptal se, jestli jsem teď přijela ze hřebene a já ho ujistila, že jo. Úplně propocená a unavená jsem konečně zasedla na svoje sedadlo a mohla si užít zasloužený odpočinek. Tři hodinky cesty před sebou a výhledy na pocukrované hory za sebou. Díky Krakonoši za tuhle nadílku.