Hike Grizzly lake

Celé léto jsem se moc těšila na tento plánovaný výlet po horách. Vyráželi jsem k jezeru Grizzly lake, které se nachází pod nejvyšší horou mt Thompson okolo 2000 m.n.m vTrinity Alps v severní Kalifornii. Plánovali jsme vyrazit na čtyři dny první víkend v srpnu. V sobotu jsme vyjeli na cestu už v pět hodin ráno, vyzvedli kamarády a pak jsme se potkali s dalším autem, kde byli Courtneyni příbuzní. Dvě auta se vydala do divočiny údolí Cal Salmon. Ačkoliv Charlie – Courtnyin táta u jezera jednou byl a taktéž i jeho bratranec Cody, tak oba tam byli před dvaceti lety a informace o treku z internetu přinášely různé údaje. Tvrdily například, že první dvě míle budou z kopce a že se lze snadno ztratit. Brzy jsme měli sami zjistit, že ani jedna z těchto informací není pravdivá.

Pro mě byl tento výlet první vícedenní přechod od úrazu hlavy v loňském roce, a tak jsem byla zvědavá, jak na tom budu s fyzičkou. Obávala jsem se, že budu poslední, a ostatní na mě budou muset čekat. Pro jistotu jsem si tedy sbalila velmi lehký batoh. Naše skupinka byla věkově velmi různorodá, já, Courtney, Luca a Yann mezi 33 a 40, Charlie 65, jeho bratranec Cody se ženou Karen jen o pár let mladší, sedmdestátiletá Yannova mamka a fenka Banks deseti měsíční štěně. První část trailu tedy rozhodně z kopce nebyla, ba naopak byla to nejstrmější část až do kempu v Grizzly meadows. S těžkými batohy to bylo pěkné zahřátí. Po necelých třech hodinách jsme vylezli do sedla, ze kterého už byl vidět náš cíl – vodopád vytékající z jezera. Poobědvali jsme, pokochali se výhledy a vyrazili konečně do části, která byla z kopce. Nebylo to příliš prudké klesání, ale i tam jsme museli čekat na Yannovu mamku, která potřebovala pomalejší tempo. Nutno ještě dodat, že po požáru, který byl před několika lety komplikovaly cestu i spadané kmeny, které jsme museli přelézat.

Z kopce se šlo asi jen míli a rozhodla jsem se jít napřed ve svém tempu, a pak si dopřát delší pauzu. Když dorazili ostatní, dali jsme si další pauzu. Byli jsme asi v půlce dnešní cesty a vyrazili opět do stoupání, tentokrát nebylo zdaleka tam prudké. Cestou jsme obdivovali borovice z nichž některé byly opravdu obrovské s průměrem kmene několik metrů. Překračovali jsme potůčky, které byly krásně čisté a dala se v nich doplnit voda. V jedné části jsme však narazili na vosí hnízdo. Já a Courtney jsme ho minuly bez problémů, ale zvědavé štěně do něj strčilo čumák a schytalo tak pár štípanců stejně jako její páníčci. Další přestávku jsme měli při zdolávání terénní překážky v podobě prudšího místa, ze kterého se sypala hlína. V této čísti už jsme stoupali podél Grizzly creeku a kochali se vodopády a kaskádami na něm. Postupně jsme se přiblížili i k poslední části, která se ale zdála nekonečná. Já a Courtney jsme opět šly první svižnějším tempem. Za každým dalším horizontem jsme si říkaly, že to už musí být jen kousíček. Courtney navíc neseděl nový batoh a otlačoval jí boky. Do toho se přidaly křeče do nohou. Ale to už se před námi cesta narovnala a přešla do pozvolných luk. Dorazily jsme k prvnímu kepovacímu místu, kde však už jeden stan stál a bylo tu místo jen pro dva další. Místo bylo hned u potoka, a tak jsme ho trochu záviděly. Jen pár set metrů dál byl další hájek, kde měl někdo nataženou hamaku a odtamtud jsem konečně zahlédly hlavní tábořiště, které bylo v lesíku u potoka. Jásaly jsme, byla okolo půl sedmé večer. Vybrala jsem si nejlepší rovinku a postavila si na ní stan. Courtney musela počkat na tátu, který nesl ten její. Mezitím jsem si umyly nohy a obličeje v potoku, který byl přímo ledový, jen strčit chodidla do něj bolelo. Bylo to ale také velmi osvěžující, jelikož trail byl velmi prašný. Charlie dorazil za nedlouho po nás a donesl i vařič, tak jsem si mohla uvařit první instantní jídlo. Měla jsem vegetariánské Pad Thai, které bylo moc dobré a dvě porce byly skoro tak akorát pro mě. Do hodiny pak dorazili i ostatní a stihli to akorát ještě za světla. Všichni jsme byli značně znavení až na Banks, která neoblomně stále nosila další klacíky, abychom jí je házeli. Abychom odpudili hmyz, kterého nebylo naštěstí moc, rozdělali jsem oheň, který byl kupodivu v Kalifornii i v tuto roční dobu povolený. Chvilku jsem poseděli, Yann a Luca ještě smažili řízky, navíc přinesli i třílitrový vak vína. Brzy jsem se uložili ke spaní, z kterého nás vyrušovala srna zkoumající, co by mohla sníst. Později jsem se dozvěděli od dalších hikerů, že srny jsou v tomto kempu nechvalně proslulé. Nakonec jsme ale byli všichni rádi, že je to jen srna a ne medvěd.

V neděli jsme se vykopali ze stanů a rozdělili se na dvě skupinky, Yann, Luca a Yannova mamka zůstali v okolí kempu a zbytek se sbalil jen lehký oběd a vyrazil k jezeru. Hned za kempem se otevřel úžasný výhled na vodopád vytékající z jezera. Začali jsme procházet šutrovištěm kamenů různých rozměrů. Některé dosahovaly velikosti aut, jiné byly menší. Narazili jsme i na sněhové pole. Potkali jsme dvojici jdoucí dolů a ti nám řekli, že trail ztratili a abychom se drželi více vlevo. Následovali jsme kamenné mužíky, kteří nás vedli do prudkého stoupání. Občas bylo zapotřebí použít i ruce a uklouznutí či pád by měly fatální následky. Naštěstí cesta byla stále zřetelná a bez těžkých batohů jsme hravě ukrajovali výškové metry. Na rozcestí jsem potkali další dva hikery i s obrovským psem, kteří sbíhali dolů. Trail, kterým sestupovali dolů vypadal schůdněji než ten náš, a tak jsem tuto variantu zvolili po cestě dolů. Už jsme byli kousek od jezera, když jsem se dostali k dalšímu menšímu sněhovému poli. To jsme využili ke koulování a sjížděním dolů po zadku, protože bylo v kopci. V kraťasech to stálo celkem za to, protože sníh se neodbytně dostával i pod ně. Konečně jsem stáli u jezera a vodopádu z něj vytékajícím, který padá z výšky několika desítek metrů. Voda v jezeře byla průzračná. Do jezera přitékaly další vodopády z ledovce nad ním, dechberoucí podívaná. Nevzala jsem si s sebou ani plavky, protože jsem očekávala, že voda bude ještě ledovější, než v potoku pod ním. Překvapilo mě, že tak ledová nebyla, a tak jsem se rozhodla pro pár temp po tom, co Courtney a Charlie vlezli do jezera bez otálení. Pár vteřin osvěžení mi však stačilo a s Courtney jsem se natáhly na vyhřáté žulové plotny u jezera a slunily se, dokud mi neoschlo obečení. Charlie, Cody a Karen mezitím rybařili. Dali jsme si také oběd, ale kromě Charlieho, který chytil drobnou rybku nikdo další úspěch s lovem neměl. Pak jsme šli ještě obhlédnout okolí jezera a kempovací místa. Jedno z nich v hájku přímo u jezera se zdálo dokonalé, s výhledem na ledovec, ale celkem zabrané stany. Byl čas vyrazit na cestu dolů, poslední fotky vodopádu z druhé strany a jde se. Po cestě dolů jsme si všimli malých teček na sněhovém poli a jednu dovádějící ve sněhu – to byla Banks. Nejvíce energie měla večer opět Banks, která neúnavně nosila klacíky. Yann a Luca měli tentokrát k večeři steaky, které měli zmražené a vakuované. Nikdy jsem neviděla nikoho kempovat s více luxusními jídly než oni. Večer jsem opět strávili povídáním u ohně.

V pondělí ráno Cody a Karen balili a vyráželi již na cestu zpátky, jelikož museli do práce. Jako předchozí noci, ani ta uplynulá se neobešla bez otravných srnek promenádujích se okolo kempu. Po snídani jsme se opět rozdělili do dvou skupinek, tentokrát Charlie a Yannovou mamkou a Banks zůstali v kempu a zbytek šel nahoru k jezeru. Dnes nám výšlap trvalo jen 45 minut, skoro jsme nezastavovali. U jezera jsme se rozhodli, že ho obejdeme na druhou stranu do míst, kde přitékají vodopády. Voda zde byla opravdu studenější než na druhém konci, kde se už hladina ohřála. Vrátili jsme se zpět k vodopádu, ale i tady dnes bylo chladněji kvůli foukajícímu větříku. Opalovali jsme se u vody, ale po včerejšku jsem se schovávala více ve stínu. Cesta zpátky do kempu byla opět svižná, tentokrát nám trvala jen 30 minut. Tam už nás uvítali rybáři, kteří ulovili sedm menších pstruhů. Šli jsme se pokochat tůňkou asi 200 metrů od kempu, kde Banks čile aportovala v ledové vodě a při skocích do vody osvěžila i nás. Večer jsme opět poseděli u ohně, někdo vařil i instantní dezert. Já jsem měla k večeři bisquits and gravy. Dnes vylezlo i více komárů i mušek, které neodrazoval ani oheň. Jako další chod byly smažené rybky.

Ráno jsme se měli přesvědčit o tom, co srnky provedou s oblečením, které necháte sušit venku. Jedno tričko rozžvýkaly a Charlie prý v noci odháněl i velkého srnce. Vstávali jsme brzy, abychom si sbalili na zpáteční cestu. K mému nepříjemnému zjištění mi pod nosem a i v nose vyskákaly puchýře od spálení sluníčkem a vytékal z nich mok. Okolo deváté jsme už nasnídaní vyrazili nazpět. Cesta byla hlavně z kopce a i tentokrát jsme s Courtney vyrazily jako první a mohly si dopřát delší pauzy. Oteplilo se, což bylo znát hlavně v části, kde se stoupalo do kopce a když se nešlo ve stínu stromů. Naštěstí většina trailu vedla lesem a ochlazoval nás i příjemný vánek. V sedle, kde jsem čekali na ostatní jsme potkali větší skupinku lidí, která měla štěstí, že jsem jim dnes uvolnili kemp. Shodou okolností jeden z chlapíků chodil na stejnou střední školu jako Charlie, jen o dva ročníky níže. Už nám zbývalo jen sestoupit z prudšího kopce dolů a před čtvrtou jsem předvoj já a Courtney dorazily k autu, kde nás v chlaďáku čekalo studené pivo. Asi půl hodiny po nás dorazil i zbytek skupinky a mohli jsme vyrazit autem zpátky domů. Po cestě jsme se stavili v restauraci na burgerech, které jsme si moc vychutnali. Shrnuto podtrženo, výlet se moc povedl, parádní parta, počasí i místo. Jen mě ještě pár dní trápil spálený nos, Yanna štípance od vos a Courtney bok od nepadnoucího batohu. Jsem moc vděčná všem, co se mnou strávili pár dní v horách. Těším se na další!