Dotek smrti

Po týdnu bydlení ve studiu u lesa jsem se opět stěhovala, tentokrát ale jen o pár set metrů dál, do domu, kde jsem se měla starat o psa, kocoura a zahradu. Se stěhováním mi navíc pomohla sousedka, která mě převezla moje věci, takže o to bylo postaráno.

Měla jsem opět nádherný výhled z ložnice a ještě lepší výhled z hamaky, kterou jsem si dala na stromy na útesu s výhledem na řeku. Dny byly slunné a dlouhé, úplná idyla, jen kdyby mi bylo trochu dobře. Velkou část jsem proležela v hamace a někdy se dívala na řeku. Byla jsem tak blízko a zároveň tak daleko. Asi 100 metrů od domu vedlo dolů k řece schodiště, ale věděla jsem, že dolů jít nemůžu. Nahoru bych už asi nevylezla. Měla jsem problém vyjít schody do prvního patra domu, tak jsem se zadýchávala. Blížil se den mých narozenin a rozhodla jsem se pozvat pár přátel, i když většina z nich byla mimo město. Krátké návštěvy mě vždy moc potěšily, samota byla velkou výzvou.

hlídač a mazel v jednom

Výhled z hamaky na řeku White Salmon

Výhled z ložnice

Sešlo se pár kamarádů. Grace přinesla salát, Howard sýr, krekry a další dobroty. Já měla nějaké ovoce a zeleninu ze zahrady. Byl to pro mě nádherný den, i když bylo pro mě těžké i sedět s ostatními a neležet. Kamarádi byli nadšeni z mého hlídacího místa a šli se na chvíli projít i k řece. Ani být s lidmi pro mě nebylo lehké, cítila jsem se jako pod skleněným poklopem. Jako kdybych se přes to sklo nemohla přiblížit k nim a oni ke mě.

Večer když jsem opět osaměla, přišel zase propad. Ležela jsem už v posteli a rozbrečela jsem se. Jak dlouho tohle ještě budu muset snášet, kdy už konečně přijde zlom a zaberou všechny ty minerály a doplňky stravy a začne se mi vracet energie? Měla jsem pocit, že už to dál nemůžu snášet. Bylo to těžké, ale po chvíli jsem si uvědomila, že už na to nemám a vzdávám to, měsíc a půl už prakticky jen ležím a zdravotní stav se zhoršuje. Už to nemůžu takhle dál vydržet, budu se muset vrátit domů, abych se doléčila tam, protože tohle nebude jen tak na krátkou dobu...

Bylo to strašně těžké rozhodnutí, které mi už několik dní vrtalo v hlavě, původně jsem tu plánovala zůstat šest měsíců a vůbec jsem se ještě nedostala k řešení situace s autem a pádlování. Teď jsem se konečně rozhodla, pojedu zpět do Čech, kde mám alespoň kde bydlet. Hrozně moc jsem to obrečela, protože to pro mě byla velká prohra, ale zároveň se mi ulevilo a nakonec jsem usnula.

zábava na narozeninové oslavě

děkuji za nejkrásnější den v červnu, kamarádi

narozeninový salát ze zahrady

Hned další den jsem napsala email na pojišťovnu, že se potřebuji objednat k doktorovi na prohlídku. Nebyla jsem si jistá, zda jsem vůbec schopná letět tak dlouho. Kvůli srdečním palpitacím a neschopnosti sedět déle než hodinu jsem si let moc neuměla představit a i to byl důvod proč jsem tak dlouho toto řešení odkládala. Navíc se mi už krátilo hlídání a nedařilo se mi sehnat jiné místo, kde bych mohla bydlet.

Mým dalším úkolem bylo zalévání zahrady. Milovala jsem se projít po ní a užít si zeleň i kvetoucí rostliny. A nejlepší na tom bylo, že tu rostlo spoustu jahod, tak jsem se jimi mohla cpát do sytosti.

Také bylo příjemné mít alespoň psí a kočičí společnost. Pejsek mě hlídal, když jsem ležela na zahradě a občas mi nosil míček, abych mu ho házela. Večer, když jsem měla svojí chvilku energie, jsem s ním chodila náš oblíbený okruh. Kocour zase miloval stejně jako já venkovní sprchu. Byl to jediný způsob, jak cítit alespoň chvilku endorfiny. Navíc venkovní výhled do zeleně ze sprchy byl prostě top. Kocour seděl tak, aby na něj také dopadala voda ze sprchy a pak vedle mě seděl na trávě a čistil si kožíšek, zatímco já se utírala a oblékala. Byl to takový náš hezký večerní rituál.

unavené úsměvy mi šly lépe do foťáku

Výhled do zahrady

Dokonce se mi podařilo upéct jeden den jahodový koláč se skořicí a levandulí, velká mňamka. Dbala jsem na to, abych dobře jedla a měla alespoň nějakou sílu, ale i tak jsem cítila, že mám pár kilo dole.

Po týdnu se rodina vracela domů a já se přestěhovala zpátky do studia, stěhování byla vlastně příjemná změna, která nabourávala stereotyp a přinášela další krok do jinak celkem fádních dnů.

domácí koláček z litého těsta

Večer mě začaly přepadat opět ohromné strachy z toho, co bude dál, kde budu bydlet, jak dál přežiju, když mě jídlo a doplňky stravy stojí několik tisíc měsíčně a příjem je nula. Bylo pro mě opět těžké strachy regulovat, protože tělo už bylo v takové panice, že bralo jako ohrožení téměř všechno. Zóna komfortu se zúžila, tělo bylo v modu přežití a protože jsem věděla, že stres mi nepřispívá, dělala jsem všechna možná somatická a dechová cvičení, abych nervový systém regulovala.

Navíc se zhoršovalo dýchání, občas jsem měla pocit, že se dusím. Nejnáročnější byly horké dny, které měly ještě přijít. A pak ty strašné palpitace- bušení srdce, chvílemi i srdeční arytmie, bolesti na hrudníku. Tyhle záchvaty mě opravdu děsily. Připadalo mi to, jako kdyby měl člověk náběh na infarkt. A z pojišťovny se pořád nikdo neozýval...

Často jsem pociťovala přehlcenost myšlenkami, jako by se do hlavy už více nevešlo, ale stejně tam jelo strašně moc myšlenek a i to mě unavovalo. Byla jsem navíc velmi citlivá na zvuky, a tak mě klid v lese moc pomáhal.

na návštěvu chodily hlavně srny a slepice

Jednoho dne nastal další průlom. Svítilo sluníčko a já ležela venku. Přesto jsem měla pocit, že jsem v té největší temnotě. Neměla jsem sílu dál vzdorovat, nešlo mi cítit žádný příjemný pocit a obávala jsem se, že se to už nikdy nezlepší, bála jsem se, že to zašlo moc daleko... Prostě jsem cítila, že se tohle samo nezlepší a že čas už nepracuje pro mě. Vnímala jsem, že potřebuji tělo nějak nahodit zvnějšku. Přemýšlela jsem, jak se dostat na akupunkturu, ale bez auta to bylo celkem náročné. A tak jsem se ozvala kamarádce Niki, která mi už jednou v těžké situaci tělo nahodila. Bylo to po otřesu mozku, kdy se mi uskřinula céva v krční páteři. Sice je toto manuální ošetření drahé, ale Niki je v tomhle kouzelnice. Naštěstí mohla přijet přímo ke mně, a tak jsme jeden večer popracovaly. Když mi mačkala nějaké body vzadu na žebrech, bylo to dost bolestivé. Přímo po ošetření jsem tentokrát moc úlevu necítila tak, jako při prvním ošetření, ale Niki mi řekla, že mi uvolnila velký smutek a pak mi ještě dávala na své místo močový měchýř - metoda se jmenuje viscerální manipulace. Poděkovala jsem a říkala jsem si, že je škoda, že to tentokrát tolik nezabralo, ale i tak jsem pro své zdraví udělala další krok.

Po týdnu, kdy mi nepřišla žádná odpověď z nemocnice jsem poprosila kamarádku, aby se ozvala na asistenční linku a prověřila moji žádost. Byla zavalena někde v hromadě jejich emailů a vůbec se k ní nedostali, takže nakonec já volala kamarádce přes what´s app a ona měla v ruce druhý mobil s telefonátem na operátora. Takto ´´moderně´´ jsme vyřešily přepojování. Pak už naštěstí trvalo jen asi dva dny a přijel si pro mě taxík, který mě odvezl na lékařskou prohlídku.

K mé smůle mi nebylo zrovna tak blbě a základní výsledky byly zcela v pořádku. I krevní testy byly dobré a doktor mi řekl, že jsem zdravý člověk. Tohle prostě teď některé ty nové varianty covidu dělají, a že časem se to srovná. Lékařský termín pro tyto příznaky je dysautonomie – mozek nereguluje správně puls a krevní tlak, takže puls stoupá vestoje a způsobuje lidem závratě, mdloby a nevolnost a nebo krevní tlak ve stoje klesá. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mi to s ničím nepomohlo. V lékařské zprávě mi ale doporučil návrat do Čech, kde to budu dále řešit se specialisty.

jednoho dne mi udělala radost duha

Moje záchvaty bušení srdce a dušení se zatím pokračovaly, jeden den jsem jich měla během dne asi šest a jeden trval přes hodinu. Byla to zřejmě srdeční arytmie spojená a astmatickým záchvatem, vibroval mi celý hrudník. Občas mi pomohlo si namasírovat nohy nebo dechové cvičení, ale jindy nic nezabralo.

Šestou noc od ošetření - 2. července, jsem večer ležela v posteli a přišel ten nejhorší záchvat. Měla jsem sevřený hrudník, jako bych na něm měla pytel s pískem, ale nejhorší bylo to, že jsem měla pocit, jako bych ten písek měla i vevnitř v hrudníku a ten písek se hýbal a škrábal mě to zevnitř. Takhle asi nejlépe bych to popsala, i když se to slovy špatně vystihuje. Až na podzim jsem se dozvěděla, že nejspíš to bylo kvůli astmatu. Snažila jsem se ladit se co nejvíce na tělo, co by mi pomohlo a dala jsem si vedenou meditaci. Po ní jsem ucítila impuls pustit si jednu smutnou písničku a při ní jsem se rozbrečela. Jak jsem vzlykala a zatínaly se mi mezižeberní svaly, záchvat konečně povolil. Byla to taková úleva. Najednou jsem pochopila, co Niky v těle uvolnila a co potřebovalo projít.

Ještě vetší zázrak nastal ale druhý , kdy jsem mimo svou běžnou trasu procházky ušla asi dvojnásobek a začala jsem cítit více energie. Jestli se něčemu dá říct zmrtvýchvstání, pak tomuto. Zažít něco takového na vlastní kůži je opravdu neuvěřitelné. Nové neurovědecké přístupy umí už hezky popsat, co se děje v těle, když se nám takto zaseknou emoce, ale stejně to neubíralo na výsledku. Děkuji Niki!